Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1609/2025

21 Cdo 1609/2025-730

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Filipem Humplem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská č. 1147/1, proti žalované ORGREZ, a. s. se sídlem v Brně, Hudcova č. 321/76, IČO 46900829, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze 5, Musílkova č. 1311/5e, o 476 277 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. ledna 2025, č. j. -671, takto:

I. Dovolání žalobce seodmítá.

Stručné odůvodnění ( )

1. Žalobce napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2025, č. j. -671, výslovně v celém jeho rozsahu. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ). V části, ve které dovolání směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 174 673 Kč s úroky z prodlení tam uvedenými, tedy v rozsahu, ve kterém bylo žalobci vyhověno, není proto dovolání žalobce subjektivně přípustné.

2. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2025, č. j. -671, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

3. Otázka, zda soudy „mají při posuzování nároku zaměstnance na náhradu mzdy pro překážky na straně zaměstnavatele přihlížet ke specifickým postupům, ujednáním, či právním jednáním a chování zaměstnavatele, pro které nemohl dotyčný zaměstnanec vykonávat práci dle své pracovní smlouvy, popř. výdělkově stejnou práci, na kterou pro tyto specifické postupy zaměstnavatele nebyl přeřazen, ač tomu v příslušnou dobu nic nebránilo“, při jejímž řešení se odvolací soud podle mínění dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí.

4. V situaci, kdy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nemohl vzniknout nárok na náhradu mzdy pro překážky na straně zaměstnavatele podle , , v tehdy platném a účinném znění (dále jen „zák. práce“), neřešil a neměl důvod řešit, za jakých podmínek by žalobci náhrada mzdy pro překážky na straně zaměstnavatele náležela. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

5. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že odvolací soud se odchýlil od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. . Žalobce prosazuje, že v posuzovaném případě byla splněna v uvedeném rozhodnutí stanovená kritéria pro vznik nároku na náhradu mzdy podle § 130 odst. 1 zák. práce, neboť byl sám schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu konat práci podle pracovní smlouvy, a brojí proti opačnému závěru odvolacího soudu, že žalobce nebyl schopen vykonávat práci dle svého pracovního zařazení, resp. že žalobci bránil ve výkonu práce jeho zdravotní stav vyvolaný pracovním úrazem ze dne 20. 11. 2001. Právní závěry odvolacího soudu tak kritizuje výlučně prostřednictvím polemiky se správností zjištěného skutkového stavu, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci.

6. Nejvyšší soud opakovaně vysvětluje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. ).

7. Nejvyšší soud při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

8. Extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů Nejvyšší soud neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

9. V části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV a V, a výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

10. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobce podle ustanovení a v části, v níž je dovolání subjektivně nepřípustné, podle ustanovení a

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 10. 2025

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu