Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1445/2025

-244

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 1, Husinecká 1024/11a, proti žalovanému XY kraji, IČO XY, se sídlem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2024, č. j. -220, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se domáhala určení, že žalovaný je vlastníkem mostu. Tvrdila, že o vlastnictví je spor, most chátrá, není udržován a žalobkyni, kterou za vlastnici považuje příslušný stavební úřad, hrozí sankce za zanedbání údržby. Žalovaný popírá vlastnictví mostu, namítá, že na most se , o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do krajů, (dále jen „“), o který se žaloba opírá, nevztahuje, most nebyl ani uveden v rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-4-KN, které se týkalo přechodu majetku na kraj podle uvedeného zákona.

2. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. -158, určil, že „Mostní objekt v katastrálním území XY, který převádí komunikaci na parc. č. XY, XY, XY, XY, v katastrálním území XY, je ve vlastnictví XY kraje, se sídlem XY.“ (výroky I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

3. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2024, č. j. -220, výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil nákladový výrok II (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

4. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z následujících skutečností. Most byl zřízen i kolaudován v roce 1976 a v témže roce byl předán do správy Okresní správě silnic XY. Majetek, s nímž hospodařily okresní správy silnic, byl podle , o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, po roce 1990 spravován státními příspěvkovými organizacemi (SÚS), a to až do doby přechodu majetku státu na kraje, ke kterému došlo na základě , který nabyl účinnosti 1. 1. 2001. Přechod majetku na kraj se týkal i SÚS XY. Podle odvolacího soudu je pro posouzení věci podstatné, zda Správa a údržba silnic XY měla k mostu právo hospodaření, či nikoliv. Pokud k předmětnému mostu měla právo hospodaření, k přechodu vlastnictví k mostu na kraj došlo ze zákona, bez ohledu na skutečnost, zda most byl spravující organizací řádně jako majetek v její správě evidován (a to nebyl), či nikoliv. Bylo prokázáno, že předmětný most po jeho výstavbě převzala do správy státní organizace Okresní správa silnic XY, jež byla právním předchůdcem Správy a údržby silnic XY; za této situace by závěr, že žalovaný není vlastníkem předmětného mostu, bylo možno učinit jen tehdy, bylo-li by prokázáno, že k předmětnému mostu nabyla před 1. 10. 2001 (den přechodu vlastnictví na žalovaného) právo hospodaření jiná státní organizace, případně vlastnické právo nabyl jiný subjekt odlišný od státu. Taková skutečnost však v řízení nebyla prokázána. Odvolací soud tedy uzavřel, že stavba mostu přešla na žalovaný kraj podle přímo ze zákona, a to s účinností ke dni 1. 10. 2001, kdy nabylo účinnosti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-4-KN.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání. Dovolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, „přičemž právně významná otázka není v rozhodovací praxi soudů dosud částečně vyřešena, nebo by případně měla být soudem již vyřešená právní otázka posouzena v daném případě jinak.“ Jde o právní otázky:

1) zda je možné převést nemovitou věc (byť neevidovanou v katastru nemovitostí) bez jejího přesného vymezení jako věc hromadnou, tj. úhrnkem,

2) zda je možné projev vůle zákonodárce rozšířit soudním výkladem nad rámec zamýšlené právní úpravy a

3) zda zánik vlastníka věci může naplnit institut opuštění věci, jak je upraven v , , ve znění pozdějších předpisů.

6. V odůvodnění dovolání uvádí, že most je samostatnou věcí, k jeho „převodu/přechodu“ je třeba písemná forma, most nemohl být v soupisu nemovitého majetku už z toho důvodu, že převádí účelovou komunikaci přes překážku, kterou je silnice I. třídy ve vlastnictví státu. Předmětem přechodu státního majetku na kraje však účelové komunikace ani mostní objekty, které převádějí účelovou komunikaci přes překážku, nejsou, nebylo úmyslem zákonodárce přenechat vlastnictví účelových komunikací ani staveb, které s nimi souvisí, do vlastnictví krajů. Předmětný most nikdy nebyl součástí silniční sítě II. a III. třídy, pro jeho převod na kraj tedy neexistuje zákonný rámec. Výklad soudů označil za nepřiměřené rozšíření rozsahu zamýšlené transformace. Vymezení mostního objektu jako majetku sloužícího ke správě a údržbě silnic bez bližšího vymezení je dle názoru soudu možno převádět úhrnkem, což je v rozporu s platnou právní úpravou (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). S odkazem na znění poukazuje na nutnost označit nemovité věci údaji nezbytnými pro zápis do katastru nemovitostí a další formální náležitosti, které podle jeho názoru zákon „jasně definuje pro platnost daného přechodu (právního jednání)“. Nesouhlasí ani s hodnocením důkazů k prokázání vykonávání práva hospodaření ze strany právního nástupce Okresní správy silnic XY. Závěr o vykonávání správy mostního objektu až do okamžiku případného přechodu vlastnického práva nemá podle názoru dovolatele oporu v provedeném dokazování, nezodpovězena zůstala právní otázka, zda nedošlo k opuštění věci, pokud z projevu vůle neplyne úmysl k převedení vlastnického práva na žalovaného.

7. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila skutkové i právní závěry odvolacího soudu za správné a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

9. Dovolání není přípustné.

10. Podle , , (dále jen „“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

12. Otázka, zda je možné převést nemovitou věc (byť neevidovanou v katastru nemovitostí) bez jejího přesného vymezení jako věc hromadnou, tj. úhrnkem, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud se zabýval tím, zda došlo k přechodu vlastnického práva ze zákona, nikoli tedy převodem sporného mostu nebo možností převodu „úhrnkem“. Závěr o možnosti převodu úhrnkem navíc dovolatel dovozuje z podřazení sporné mostní konstrukce pod nemovitý majetek sloužící ke správě a údržbě silnic, včetně nepotřebného majetku, který není evidován. S posouzením mostní konstrukce jako nepotřebného majetku se však odvolací soud neztotožnil (viz bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Za právně významnou považoval odvolací soud skutečnost, zda Správa a údržba silnic XY měla k rozhodnému datu k mostní konstrukci právo hospodaření, nikoli zda most vedla či nevedla v evidenci. Tento právní závěr dovolatel způsobem, který by mohl založit přípustnost dovolání, nenapadá.

13. Z obsahu dovolání lze usuzovat, že otázkou „zda je možné projev vůle zákonodárce rozšířit soudním výkladem nad rámec zamýšlené právní úpravy“ napadá žalovaný výklad provedený soudem, který představě dovolatele neodpovídá. Není však zřejmé, z čeho žalovaný dovozuje, že z uvedeného zákona je zřejmé, že „předmětem přechodu státního majetku na kraje nejsou účelové komunikace ani mostní objekty, které převádějí účelovou komunikaci přes překážku. Nebylo úmyslem zákonodárce převést na kraje vlastnictví účelových komunikací ani staveb, které s účelovou komunikací souvisí.“ se o stavbách souvisejících s účelovou komunikací nezmiňuje (v zákoně ani v důvodové zprávě k němu se slovo „komunikace“ ani slova „stavba“ či „silnice“ nevyskytují), a dovolání nevysvětluje, jak k tomuto názoru, pokud jde o most, který „nikdy nebyl součástí silniční sítě II. a III. třídy“, žalovaný dospěl.

14. Dovolání není přípustné ani pro řešení právní otázky, zda zánik vlastníka věci může naplnit institut opuštění věci, neboť ani na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Možností závěru o opuštění věci žalovaný v průběhu odvolacího řízení ani neargumentoval. Nejvyšší soud vychází trvale z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. ). Pokud se tedy odvolací soud možností opuštění věci nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

15. K námitkám k dokazování a skutkovým zjištěním dovolací soud dodává, že současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

16. Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, proto je podle odmítl.

17. V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.

V Brně dne 23. 9. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu