Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1673/2025

28 Cdo 1673/2025-167

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) K. K. a b) B. P., oba zastoupeni JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Fügnerova 651/39, proti žalovanému: L. K., zastoupený Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, o 267 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2025, č. j. -136, takto:

I. Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. -136, rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 6. 2024, č. j. -104, potvrdil ve výrocích II a III, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 125 521 Kč s příslušenstvím žalovaným každému z žalobců (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku IV o náhradě nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I soud prvního stupně řízení v části o zaplacení 7 979 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců zastavil.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu žalobci podali dovolání. Předestřeli otázku, zda předání platební karty (k účtu u peněžního u) a sdělení identifikačního kódu (PIN) doprovázené projevem vůle směřujícím k tomu, aby si adresát peněžní prostředky deponované na účtě ponechal, lze (v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) právně kvalifikovat jako platné postoupení pohledávky za peněžním ústavem (z titulu vedení účtu) postupníkovi ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Měli za to, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud jednoznačně vyřešena.

3. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Ačkoliv právní úprava postoupení pohledávky obsažená v a násl. o. z. doznala oproti předchozí právní úpravě určitých změn (především v souvislosti s požadavky na formu postupní smlouvy), obecně vychází z kontinuity s dosavadní právní úpravou obsaženou v a násl. , , účinného do 31. 12. 2013. Dosavadní rozhodovací praxe upravující obligatorní obsahové náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky je proto aplikovatelná též pro případy, na něž dopadá právní úprava obsažená v a násl. o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. ). Nejvyšší soud pak již v rozsudku ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2006, vyslovil a odůvodnil závěr, že „peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního u. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního u, přestavuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního u.“ Od těchto právních závěrů není důvod se odchýlit – s ohledem na značnou podobnost příslušných ustanovení (k tomu srov. znění , obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a znění o. z.) – ani za nyní účinné právní úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. ).

6. Prosadí se proto i ony judikaturní závěry (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. ), dle nichž majitel účtu, jenž je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených prostředků, je oprávněn tuto pohledávku postoupit na jiného. Převáděná pohledávka musí být jednoznačně vymezena tak, aby ze smlouvy bylo jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu, aby ji nebylo možno zaměnit s jinou pohledávkou. Uvedení přesné výše peněžitého plnění však není nezbytnou náležitostí převodní smlouvy a není ani rozhodující, zda je smlouva výslovně označena jako smlouva o postoupení pohledávky (podstatný je obsah dohody). Pohledávku lze postoupit bezplatně nebo za úplatu (tj. za peněžní částku nebo jinou majetkovou hodnotu). Bezúplatnou smlouvu o postoupení pohledávky lze přitom ztotožnit s darováním „práva nebo jiné majetkové hodnoty“ jako předmětů občanskoprávních vztahů (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 144, ročník 2011). V režimu nové právní úpravy pak pro postoupení pohledávky není vyžadována písemná forma smlouvy (§ 1879 o. z.).

7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že na základě bezformální dohody sjednané v roce 2020 právní předchůdce žalobců předal žalovanému platební kartu (k účtu u peněžního u, jehož byl majitelem) a sdělil mu ke kartě identifikační kód (PIN), projevuje (v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) vůli směřující k tomu, aby si žalovaný peněžní prostředky deponované na účtě ponechal, dovodil, že mu tím (ve skutkových poměrech projednávané věci) postoupil pohledávku, jejímž obsahem bylo právo na výplatu na účtě složených peněžních prostředků ( a násl. o. z.), pročež se žalovaný jejich výběrem z účtu (ve výši 180 000 Kč) na úkor právního předchůdce žalobců bezdůvodně neobohatil ( a násl. o. z.), nikterak se tím od výše citované judikatury, řešící nastolenou problematiku, neodchýlil.

8. Zpochybňují-li pak dovolatelé závěry odvolacího soudu o sjednání bezformální dohody o postoupení pohledávky k peněžním prostředkům deponovaným na účtě právního předchůdce žalobců žalovanému, polemizují tím s jeho skutkovými, a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedených výtek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

9. Závěr odvolacího soudu o existenci bezformální dohody o postoupení pohledávky k peněžním prostředkům na účtě ve prospěch žalovaného koresponduje ostatně provedenému dokazování (viz zejména svědecké výpovědi prokazující, že žalovaný o právního předchůdce žalobců /svého nevlastního otce/ dlouhodobě pečoval a právní předchůdce žalobců se k němu choval jako ke svému synovi a hodlal jej finančně zabezpečit, jak plyne i z dohody uzavřené dne 21. 9. 2004 v souvislosti s darováním nemovitostí právním předchůdcem žalobců žalobci a/).

10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání, směřuje-li vůči výroku I rozsudku odvolacího soudu, byla-li jím žaloba zamítnuta v části o zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím žalovaným každému z žalobců, naplněny nejsou ( ).

11. Napadají-li pak dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 35 521 Kč s příslušenstvím žalovaným každému z žalobců (z důvodu ponechání si kupní ceny utržené za prodej automobilu právního předchůdce žalobců a výběru peněžních prostředků z účtu po úmrtí zůstavitele), postrádá podané dovolání jakoukoliv argumentaci, natož vymezení předpokladů své přípustnosti ve smyslu ; v uvedeném rozsahu je tudíž neprojednatelné ( , ). Srovnej k tomu především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ; v rovině ústavněprávní k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , obdobně též důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , či v jeho usnesení ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. .

12. Z předestřených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( a 2 ).

13. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání ( ), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelů na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ); více se jím proto nezabýval.

14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného patří odměna advokáta ve výši 9 340 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 11 846 Kč.

15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 9. 2025

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu