Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 422/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky městské části Praha-Zbraslav,se sídlem Zbraslavské náměstí 464, Praha-Zbraslav, právně zastoupené Mgr. Petrem Boučkem, advokátem, se sídlem Milady Horákové 176/68, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021 č. j -508, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021 č. j. -469 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 12. 2020 č. j. -421, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejích práv zaručených a d (dále jen " ").

2. Stěžovatelka se žalobou ze dne 21. 10. 2015 podanou u místně a věcně příslušného Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala odstranění staveb umístěných na specifikovaných pozemcích. Tyto pozemky jsou ve vlastnictví hl. města Prahy a byly svěřeny do správy městské části Praha-Zbraslav. Řízení o odstranění staveb bylo bezprostředně po jeho zahájení přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , řízení dříve zahájeného žalovanými o přikázání vlastnického práva k pozemkům. Vzhledem k zamítnutí žaloby o přikázání vlastnického práva k pozemkům ve prospěch žalovaných bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 2. 2018 č. j. -81 rozhodnuto o pokračování v řízení.

3. Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu o odstranění stavby a uložil stěžovatelce uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky pak Městský soud v Praze rozsudkem potvrdil výrok Obvodního soudu pro Prahu 5 o zamítnutí žaloby. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne ze dne 24. 11. 2021 č. j -508 jako nepřípustné s odůvodněním, že stěžovatelka v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu a příslušnými skutkovými zjištěními, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolací soud byl vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně [týkajícími se užívání staveb, (ne)účelností jejich odstranění, veřejného zájmu a celospolečenského významu staveb atd.], na jejichž základě soudy nižších stupňů uzavřely, že v poměrech projednávané věci představuje odstranění předmětných staveb zjevné zneužití práva ve smyslu (a proto žalobu zamítly). V takovém případě není uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

5. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou postavena na zjevně nepřiměřených úvahách, které jsou hodnoceny pouze jednostrannou optikou ekonomických zájmů vedlejších účastníků. Úvaha obecného soudu aplikovat ustanovení je vedena pohnutkami ekonomického užitku žalovaných a veřejným užitkem, a optikou těchto kritérií považuje za nespravedlivé uložit jim stavby odstranit. Ukládá tak ovšem nepřímo stěžovatelce strpět nadále, fakticky po neomezenou dobu, zásadní omezení svého vlastnického práva užíváním předmětných pozemků žalovanými, kterým se tak dostalo maximální ochrany a neodůvodněného zvýhodnění oproti vlastníkovi pozemků.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté y, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva. Základní práva ze své podstaty působí primárně přímo mezi jednotlivcem a státem (veřejnou mocí). V některých případech ovšem působí základní práva tak, že podústavním právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni [srov. například nález ve věci

sp. zn.

ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)].

9. Povinností veřejné moci - a v jejím rámci pak zejména orgánů moci soudní (srov. y či y) - je tudíž i v občanskoprávních věcech pečlivě vážit ústavní rozměr projednávaných případů a hledat spravedlivou rovnováhu mezi právy stojícími v kolizi.

10. V projednávané věci se jednalo o žalobu stěžovatelky na odstranění staveb, postavených na pozemcích hl. města Prahy, které jí byly svěřeny do správy a které pronajala žalovaným. Prismatem ústavního práva se tudíž jedná o typický případ horizontálního střetu dvou základních práv, přičemž argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se z větší části pohybuje v podústavní rovině.

11. Obecné soudy žalobu stěžovatelky projednaly a dospěly ke shodnému závěru, že žádané odstranění staveb není v souladu s dobrými mravy, přičemž tento svůj závěr řádně a dostatečným způsobem odůvodnily.

12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu