Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1899/2025

28 Cdo 1899/2025-243

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně městské části Praha 3, identifikační číslo osoby 000 63 517, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalovanému M. Š., zastoupenému Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, o zaplacení 958 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. -222, takto:

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 26. 2. 2025, č. j. -222, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně) ze dne 26. 9. 2024, č. j. -190, potvrzen v meritorním výroku I, jímž se žalovanému ukládá zaplatit žalobkyni částku 958 200 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), změněn ve výroku II jen co do výše nákladů řízení a jinak i v tomto výroku potvrzen (výrok II), a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

2. V meritu bylo soudy rozhodováno o žalobkyní uplatňovaném nároku na zaplacení peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení (podle a násl. , , dále jen „o. z.“), jež mělo žalovanému na úkor žalobkyně vzniknout tím, že v žalobou vymezeném období bez odpovídajícího titulu užíval pozemek v jejím vlastnictví (pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY ve vlastnictví XY, který je ve správě žalobkyně coby městské části).

3. Odvolací soud aproboval učiněná zjištění i právní posouzení týkající se jak vlastnických poměrů tak i popsaného způsobu užívání, kdy se na předmětném pozemku nachází stavba č. p. XY (prodejna „XY“), jíž je žalovaný podílovým spoluvlastníkem (s podílem o velikosti ½), maje současně za vyvrácenou i obranu žalovaného o tom, že součástí jím spoluvlastněné stavby (prodejny) je i stavba garáží (stavba bez č.p./č.e.), že garáže tvoří její první nadzemní podlaží a že žalovaný je tak spoluvlastníkem i těchto prostor (jsou-li naproti tomu užívány žalobkyní). V odvolacím řízení uplatněnou kompenzační námitku odvolací soud vyhodnotil jako nerelevantní i se zřetelem k tomu, že posouzení její důvodnosti bylo by spojeno s nepřípustným uplatněním dalších rozhodných skutečností nebo důkazů. Výše bezdůvodného obohacení byla poměřována hladinou obvyklého nájemného a žalovanému (v souladu s žalobním žádáním, reflektujícím velikost podílu) byla uložena povinnost k jeho úhradě z jedné poloviny (poté, kdy další ze spoluvlastníků, společnost S.I.D, a.s., uhradila polovinu částky včetně příslušenství dobrovolně a řízení vůči ní bylo zastaveno).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, podal žalovaný (dále také i jako „dovolatel“) dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti (ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “) spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Brojí přitom proti konkluzi odvolacího soudu, že garáže (na nichž je umístěna stavba prodejny XY) jsou samostatnou věcí s odlišným vlastnickým režimem od stavby prodejny, tedy že garáže nejsou její součástí, poukazuje přitom na vzájemnou stavebnětechnickou propojenost obou objektů a na nemožnost jejich faktického oddělení. K tomu akcentuje specifičnost projednávané věci, kdy je jím vlastněná stavba (prodejna) umístěna na garážích, které teprve stojí na předmětném pozemku. Za nesprávný má pak i odvolacím soudem učiněný závěr, podle nějž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, k němuž pak odkazuje i na judikaturu dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. , a ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. ), podle níž se vlastník stavby umístěné na povrchu jiné stavby bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka stavby situované níže, a nikoliv přímo na úkor vlastníka pozemku. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v a není přípustné ani podle ustanovení

7. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde v konkrétním případě o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně, a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé kauzy poskytujícím široký prostor pro uvážení soudu (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. , a ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. , či jeho rozsudek ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. ).

9. Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné, lze jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. ).

10. Vymezení součásti věci ( o. z.) odpovídá obecnému vymezení součásti věci podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež dosavadní judikatura je pro poměry , , v zásadě i nadále použitelná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ).

11. K problematice součásti věci (v jejím kontextu zvažovaným kritériím) přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. [jež shodně akcentují, že zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti].

12. Ze shora uvedeného se proto podává, že Nejvyšší soud přezkoumává závěry o tom, zda jde v konkrétním případě o součást věci hlavní či o věc samostatnou, pouze z hlediska, zda byla akceptována zákonná kritéria a zda se nejedná o úvahu zjevně nepřiměřenou daným individuálním okolnostem projednávané věci.

13. Výše odkazované judikatuře se odvolací soud v přítomné věci nikterak nezpronevěřil. Při posouzení, je-li dovolatelem zmiňovaný objekt garáží součástí jiné věci (stavby č. p. 580) či věcí (stavbou) samostatnou, precizně vyložil, z jakých skutkových zjištění vycházel (ať již jde o y týkající se samotné výstavby, tak i následné kolaudace, způsob užívání obou objektů a následné právní dispozice s nimi) a vzal přitom v potaz zákonná kritéria pro určení součásti věci. Jím učiněná konkluze není nepřiměřená a posouzení věci není v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

14. Vyřešení dané otázky v přítomné věci (je-li objekt garáží součástí stavby č. p. 580) je přitom plně v souladu s konkluzemi vyslovenými soudy již v jiné (dříve skončené) věci týchž účastníků (resp. žalobkyně, žalovaného a spolu s ním i dalšího spoluvlastníka stavby) o vydání bezdůvodného obohacení za jiné časové období (vedena u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. ), jež byly jako souladné s judikaturou aprobovány i soudem dovolacím (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. ), a jež následně obstály i v rámci dovolateli (stěžovateli) iniciovaného ústavněprávního přezkumu (ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, včetně odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. , odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost). I se zřetelem na naposled uvedené Nejvyšší soud neshledává důvody na odkazovaných závěrech čehokoli měnit.

15. Sluší se přitom současně připomenout, že v nyní odkazované věci – jde-li o okolnosti vztahující se k nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež (dle tvrzení žalovaného) mělo vzniknout žalobkyni užíváním prostor garáží (považuje-li je žalovaný za součást jím spoluvlastněné stavby č. p. XY) a jež uplatnil ke kompenzaci až v odvolacím řízení, nebylo (nemohlo být) odvolacím soudem přihlédnuto i proto, že posouzení důvodnosti započtení bylo by spojeno s nepřípustným uplatněním dalších rozhodných skutečností nebo důkazů ( , ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 58/2021 Sbírky soudních rozhodnutím a stanovisek). Proti tomuto současně učiněnému závěru dovolatel v dovolání žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání ve smyslu – nevznáší.

16. Posouzení odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení (protiprávním užíváním cizí věci – stavbou zastavěného pozemku) a věcné legitimaci účastníků se nepříčí ani dovolatelem současně odkazované judikatuře, jak ostatně Nejvyšší soud také konstatoval již v rozsudku ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. , v němž zmínil nepřípadnost odkazu žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. , pro skutkovou odlišnost přítomné věci, kdy umístění garáží pod povrch pozemku nelze stavět naroveň zastavění pozemku pozemní komunikací. Uvedené platí i pro dovolatelem současně odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. , jež řeší specifickou situaci bezdůvodného obohacení vlastníka pozemní komunikace na úkor vlastníka protipovodňové hráze coby samostatné stavby na cizím pozemku (s odlišným vlastnickým režimem). Přitom i naposled odkazované konkluze (týkající se posouzení otázky aktivní věcné legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení) by na závěru o vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně mohly jen stěží co změnit, jestliže v nyní posuzované věci není vlastník garáží (XY) osobou odlišnou od vlastníka pozemků. Proto ani dovolatelem hypoteticky předestřená otázka (svědčí-li právě žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení i v situaci, kdy stavba č. p. XY není situována přímo na předmětném pozemku, nýbrž na objektu garáží) není v souzené věci relevantní.

17. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (srov. ) nebyly naplněny. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil, dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené nebo rozhodované dovolacím soudem rozdílně a nejsou dány důvody pro jiné posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky.

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. věta druhá ).

19. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto unesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 9. 2025

Mgr. Petr Kraus předseda senátu