Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 62/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem Kpt. Jaroše 510, Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021, č. j. -307, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a ústavní stížnost

1. Stěžovatelka se ústavní stížností obrátila na Ústavní soud s tím, že měla být porušena její základní práva garantovaná d a věty prvníy a po Ústavním soudu požaduje, aby jí v souladu s ustanovením přiznal vůči vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.

2. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2021, č. j. -307, bylo rozhodnuto, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2021, č. j. -293, se odmítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dle napadeného rozhodnutí při posouzení otázky nároku zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v případě, že byl pro následky pracovního úrazu převeden na jinou méně placenou práci a poté jeho pracovní poměr skončil z důvodů, které s následky pracovního úrazu nesouvisejí, a stal se uchazečem o zaměstnání, vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018 č. j. -220 (dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. , uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2002

sp. zn.

, pak považoval za nepřípadný. Stěžovatelčina námitka, že odvolací soud v projednávané věci nevzal v úvahu, že v době, kdy byla uchazečkou o zaměstnání, nemohla získat lépe placenou práci odpovídající její kvalifikaci u konkrétní společnosti jen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem, je mimoběžná. Podle Nejvyššího soudu totiž přehlíží, že uvedená skutečnost nemůže nikterak ovlivnit průměrný výdělek po pracovním úrazu, kterého stěžovatelka dosahovala předtím, než se stala uchazečkou o zaměstnání, a který ztratila z důvodů, které nesouvisely s následky pracovního úrazu; pouze tento výdělek žalobkyně je (jako výdělek po pracovním úrazu) v daném případě rozhodný pro určení výše uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení neschopnosti za dobu 1. 12. 2010 do 30. 4. 2011, kdy byla uchazečkou o zaměstnání, a to nejen podle zásad vyplývajících z výše zmíněné judikatury dovolacího soudu, ale také podle ustanovení § 371 odst. 3 věty druhé zák. práce, do něhož se od 1. 1. 2007 tyto zásady promítly.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s právním názorem dovolacího soudu, že jí přísluší po skončení pracovního poměru u vedlejšího účastníka náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pouze v dosavadní výši, v jaké jí vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru, tedy rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem dosaženým předtím, než se stala uchazečkou o zaměstnání, a to přestože stěžovatelka měla možnost získat konkrétní zaměstnání odpovídající její kvalifikaci na trhu práce, a v jeho získání jí zabránily pouze důvody zdravotní, vyvolané pracovním úrazem u vedlejšího účastníka. Příčinná souvislost mezi pracovním úrazem stěžovatelky (za nějž odpovídá vedlejší účastník) a vznikem škody v podobě ztráty na výdělku pro nemožnost stěžovatelky být zaměstnána u společnosti První Elektro, a.s. a dosáhnout u této společnosti nabízeného výdělku byla tedy jednoznačně prokázána potvrzením vydaným oslovenou společností. V této skutečnosti spatřuje stěžovatelka podstatnou změnu poměrů dle ustanovení (resp. ve znění účinném ke dni pracovního úrazu). Právní názor stěžovatelky vyjádřený výše potvrzuje i nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 9. 2002,

sp. zn.

. Závěrem stěžovatelka požaduje, aby jí v souladu s přiznal soud vůči vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.

II. Posouzení Ústavním soudem

4. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, proti němuž není žádný opravný prostředek přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

5. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud stěžovatelku vyzval k doplnění petitu stížnosti, ta trvala pouze na přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu, pročež se Ústavní soud zabýval stížností v tomto rozsahu. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím, jakož i ostatními rozhodnutími vydanými ve věci stěžovately a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Zohlednil přitom, že stěžovatelka již v minulosti brojila proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 č. j. -220 ústavní stížností, kterou tento soud odmítl usnesením

sp. zn.

ze dne 29. 3. 2019 pro nepřípustnost.

7. Ústavní soud považuje za těžiště ústavní stížnosti nesouhlas s tím, zda byl Nejvyšší soud (potažmo soudy obecné) v nyní napadeném rozhodnutí vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku čj. -220, příp. zda zde tento zavazující názor byl obsažen.

8. Stěžovatelka rozporuje závěry dovolacího soudu v tzv. "druhé linii" rozhodnutí obecných soudů. Původně se se žalobou podanou u Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") domáhala, aby jí vedlejší účastnice na odškodnění pracovního úrazu zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 10. 2009 do 31. 5. 2015 celkem 65 821 Kč. Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2016 č. j. -148 vedlejší účastnici uložil, aby stěžovatelce zaplatila 65 724 Kč, co do částky 97 Kč žalobu zamítl a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 57 963,84 Kč k rukám zástupkyně stěžovatelky a České republice - okresnímu soudu na soudním poplatku 3 290 Kč. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 č. j. -182, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2018 č. j. -187, potvrdil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé; ve výroku o nákladech řízení účastníků změnil tento rozsudek tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 52 833,44 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil; ve výroku o soudním poplatku změnil tento rozsudek tak, že výše soudního poplatku činí 3 287 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Nejvyšší soud pak do věci zasáhl kasačním rozsudkem čj. -220.

9. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. 8. 2018, č. j. -220 byl pro soud prvního stupně i soud odvolací závazný, přičemž dovolací soud ve svém rozhodnutí uzavřel, že stěžovatelce přísluší za dobu, kdy byla vedena u úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání (za období od 1. 12. 2010 do 30. 4. 2011), náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v dosavadní výši, v jaké jí vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru u zaměstnavatele, tedy rozdíl mezi průměrným výdělkem, kterého dosahovala před vznikem škody jako lisařka a průměrným výdělkem, kterého dosahovala jako vrátná předtím, než se stala uchazečkou o zaměstnání. Tyto závěry jsou optikou Ústavního soudu náležitě odůvodněny a jedná se v případě (resp. ve znění účinném ke dni pracovního úrazu) o výklad podústavního práva, který se ústavnímu soudu jeví jako racionální, na nichž argumentace přednesená stěžovatelkou nemůže ničeho změnit [srov. nález ze dne 10. 10. 2002

sp. zn.

(N 126/28 SbNU 85)].

10. K tomu je však třeba upozornit, že i pro příslušný senát vrcholného soudu jsou jeho vlastní dříve vyslovené názory v téže věci závazné. V opačném případě, kdy by vrcholný soud "ve druhém kole" týchž účastníků vyslovil právní názor odlišný, by pomalu, ale jistě došlo rozličnými právními názory k celkovému rozvrácení právní jistoty a popření principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519)]. V případě opakovaného mimořádného opravného prostředku tak v téže věci nepřipadá v úvahu ani následné předložení věci malým senátem ke sjednocujícímu soudnímu tělesu, například velkému senátu.

11. K žádosti stěžovatelky o zaplacení nákladů zastoupení ( ) Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Podle odst. 3 citovaného ustanovení totiž platí, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 stejného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu (k tomu podrobněji viz např. Filip, Holländer, Šimíček: - 2. Vyd., C. H. Beck, 2007, str. 335 a násl.). Podle dalšího komentáře (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: s komentářem, ASPI, 2007, str. 226) je ustálenou praxí Ústavního soudu, že "uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech, např. ji pojímá jako svého druhu sankci vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal a vzhledem k okolnostem případu by tedy měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi". V nyní projednávané věci nicméně neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť žádné takové výjimečné okolnosti stěžovatelka netvrdila a neshledal je ani sám Ústavní soud.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu