Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 738/22

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Filipa Rybína, LL.M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. ledna 2022 č. j. -152, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a České republiky - České národní banky, sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip rovnosti před zákonem podle y a "v tomto kontextu" princip primátu občana nad státem podle a a 3 y a y, zásada legitimního očekávání podle Dodatkového protokolu k Úmluvě a princip materiálního nazírání na právo podle a 3 y.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozhodl, že v řízení bude nadále jednat namísto Ministerstva financí jako zástupčím orgánem státu s Českou národní bankou (dále jen "ČNB"). S poukazem na , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), obvodní soud své rozhodnutí neodůvodnil. V tomto řízení se stěžovatel spolu s řadou dalších "drobných" akcionářů bývalé Investiční a Poštovní banky, a. s. (dále jen "IPB"), na vedlejší účastnici domáhal náhrady škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která jim měla vzniknout znehodnocením jejich akcií v důsledku postupu státu při konsolidaci bankovního sektoru a konkrétně při řešení situace IPB.

II.

Stěžovatelova argumentace

3. V úvodu stěžovatel reprodukuje obsah své žaloby. K napadenému usnesení pak uvádí, že na nesprávném úředním postupu participovala celá řada státních orgánů, přičemž to byla vláda, která měla určující vliv na další kroky ČNB, a namítá, že postup obvodního soudu zasahuje do jeho povinnosti tvrzení a důkazní, když mu "bere nástroje" ve vztahu k dalším státním orgánům, které se na nesprávném úředním postupu podílely. Stěžovatel má za to, že Ministerstvo financí mělo vedle ČNB zástupčím orgánem státu zůstat. V této souvislosti poukazuje na rozdílné postavení a funkce uvedeného ministerstva a ČNB.

4. Dále pak stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu . Tuto skutečnost vyvozuje jednak z velkého počtu žalobců, jednak ze zájmu na ochraně vlastnického práva a ze zákazu diskriminace, jakož i z toho, že se do posuzované věci promítá hledisko dělby moci, konkrétně oddělení moci výkonné od ústřední banky. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996

sp. zn.

(N 19/5 SbNU 159), podle něhož odstranění nerovnosti je důvodem aplikace uvedeného ustanovení.

5. Současně stěžovatel odmítá, že by v této věci bylo možné postupovat v intencích názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. , podle kterého "chybný závěr soudu o tom, která organizační složka státu je příslušná vystupovat za stát, je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci". Argumentuje nutností respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci a uzavírá, že obvodní soud, rozhodl-li jak výše uvedeno, nerespektoval skutková tvrzení žalobců a důkazy, které navrhli, a tím jim odňal právo přístupu k soudu a zároveň porušil princip individuálního přístupu podle čl. 6 Úmluvy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení ( a 2 ), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

7. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( téhož zákona). Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004

sp. zn.

(U 25/33 SbNU 475) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.

8. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných"; jako nepřípustné proto opakovaně odmítá např. ústavní stížnosti proti (byť i) pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006

sp. zn.

(U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008

sp. zn.

, ze dne 7. 11. 2012

sp. zn.

či ze dne 28. 8. 2013

sp. zn.

]. Obdobně Ústavní soud judikuje třeba ve vztahu k ústavním stížnostem, které směřují proti rozhodnutí soudu, jímž byla zamítnuta námitka podjatosti soudce (viz např. usnesení ze dne 19. 3. 2015

sp. zn.

, ze dne 16. 3. 2016

sp. zn.

, ze dne 28. 7. 2016

sp. zn.

, ze dne 15. 6. 2016

sp. zn.

či ze dne 8. 3. 2017

sp. zn.

). I v tomto případě vydáním rozhodnutí řízení ve věci samé nekončí, přičemž stěžovatel má i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. Podanou ústavní stížnost proto považuje Ústavní soud za tzv. předčasnou - stěžovatel ji může uplatnit poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, neztotožní-li se s jeho výsledkem a bude-li i nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách v důsledku nyní namítaného pochybení.

9. Z výše naznačeného pravidla (tedy že ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí) Ústavní soud připustil ve své rozhodovací praxi výjimky. Ty se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, byť řízení ve věci samé ještě neskončilo. V takovém případě se vyžaduje, aby byly splněny kumulativně dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, a dále je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005

sp. zn.

(N 6/36 SbNU 53)].

10. Mezi tyto výjimky patří zejména usnesení vrchního soudu (nebo Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti podle , kdy první podmínka je splněna s ohledem na úzkou vazbu takového rozhodnutí na ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle y - bude-li totiž rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce [srov. např. nález ze dne 1. 6. 2010

sp. zn.

(N 118/57 SbNU 455)], splnění druhé podmínky pak lze spatřovat v tom, že takové rozhodnutí je pro účastníky řízení i pro soudy v souladu s závazné a podle věty třetí i v případě jeho věcné nesprávnosti zakládá věcnou příslušnost v něm určeného soudu. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že takový postup není žádoucí z hlediska hospodárnosti soudního řízení [např. nálezy ze dne 2. 9. 2010

sp. zn.

(N 183/58 SbNU 605) nebo ze dne 23. 3. 2016

sp. zn.

(N 50/80 SbNU 613)].

11. Stěžovatel napadl svou ústavní stížností soudní rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o tom, že namísto s Ministerstvem financí coby zástupčím orgánem státu bude soud jednat s ČNB. Jde přitom toliko o "dílčí" procesní rozhodnutí, a nikoliv o rozhodnutí "konečné" ve věci samé, kdy správnost posouzení dané otázky může být předmětem přezkumu v průběhu daného řízení, což potvrzuje stěžovatelem zmíněný názor Nejvyššího soudu, podle něhož jde o možnou vadu řízení, která může mít (pozn.: ale nemusí) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ústavní stížnost proto nutno považovat za nepřípustnou podle .

12. Dovolává-li se stěžovatel přijetí ústavní stížnosti podle , takový postup připadá v úvahu tam, kde již bylo řízení ukončeno pravomocným rozhodnutím, a stěžovatel, ač má k dispozici procesní prostředky, jimiž by mohl chránit svá práva, tyto nevyužije a obrátí se rovnou na Ústavní soud. V posuzované věci stěžovatel sice proti napadenému usnesení obvodního soudu žádný procesní prostředek ochrany (bezprostředně) nemá, avšak (resp. především) soudní řízení dále probíhá.

13. Nutno dodat, že by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, vstupoval-li by do probíhajících soudních řízení a přezkoumával je z toho hlediska, zda (snad) netrpí nějakou procesní vadou. Výjimku, jak již bylo zmíněno, představuje přezkum některých "dílčích" procesních rozhodnutí, což však je dáno jejich povahou, nikoliv "přesahem stěžovatelova vlastního zájmu" (viz výše).

14. Do probíhajícího soudního řízení by Ústavní soud mohl rovněž vstoupit za plnění podmínek , jimiž jsou existence průtahů řízení o opravném prostředku a vznik vážné a neodvratitelné újmy. Ani toto ustanovení ale na posuzovanou věc nedopadá.

15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro její nepřípustnost podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2022

Jan Filip v. r.

soudce zpravodaj