Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 900/2025

-244

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Kristiánem Lékem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 2919/12, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Nikolou Čutta Vavruškovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Moskevská 640/55, o zaplacení 692 644 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 9. 2024, č. j. -219, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení 692 644 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal plněním ze smlouvy o dílo uzavřené dne 18. 6. 2012 (dále jen „smlouva o dílo“), od které žalobce odstoupil.

V posuzované věci Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. -74, zamítl žalobu o zaplacení 692 644 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. 1. 2022, č. j. -98, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Liberci poté rozsudkem ze dne 14. 11. 2022, č. j. -133, žalobu znovu zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 11. 2023, č. j. -174, i tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.

Rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j. -219, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek ze dne 17. 4. 2024, č. j. -197, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 5. 2024, č. j. -207, kterým Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu znovu zamítl, a uložil žalobci povinnost nahradit na nákladech řízení žalovanému 119 850 Kč a České republice 450 Kč; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. 6. 2012 smlouvu, v níž se žalovaný zavázal provést pro žalobce rekonstrukci střechy domu na adrese XY, za sjednanou cenu 471 024 Kč včetně DPH (dále jen „smlouva o dílo“); žalobce při uzavírání smlouvy o dílo jednal výlučně pro svoji osobní potřebu. Účastníci se dohodli, že se jejich vztah řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku a sjednali záruční dobu v délce 60 měsíců od převzetí díla. Žalovaný rekonstrukci střechy provedl a zhotovené dílo žalobci dne 25. 7. 2012 předal. Na počátku roku 2020 žalobce zjistil výskyt plísně v jedné z obytných místností domu, nechal si zpracovat dva znalecké posudky ke stanovení rozsahu biotického poškození stavby a k posouzení technického stavu střechy. Znaleckým posudkem, který byl žalobci předán 8. 5. 2020, byly zjištěny vady střechy v podobě 1) nevhodně použité krytiny šikmé střechy, 2) vadně zajištěné průvzdušnosti střešní konstrukce při absenci předepsaných odváděcích otvorů a 3) nepředání dokumentace vlastníkovi. V řízení bylo postaveno najisto, že až po uplynutí smluvené záruční lhůty přistoupil žalobce k vytknutí vad a k uplatnění svého nároku objednatele z odpovědnosti za vady díla v podobě odstoupení od smlouvy (dne 29. 7. 2020 žalobce z důvodu vad uvedených ve znaleckém posudku žalovanému oznámil, že odstupuje od smlouvy o dílo, a vyzval ho k vydání bezdůvodného obohacení ve výši ceny díla).

Na podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud v první řadě dovodil, že došlo-li k uzavření smlouvy o dílo 18. 6. 2012, tedy dříve, než nabyl účinnosti , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je namístě vztah účastníků s ohledem na o. z. poměřovat , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), popř. , obchodním zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Odvolací soud s vědomím právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. , přehodnotil svůj právní názor na existenci důvodů pro odchýlení se od názoru Nejvyššího soudu na otázku právního režimu smlouvy uzavřené bez dohody o vyloučení aplikace obch. zák. Připomněl, že Nejvyšší soud své rozhodnutí ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , podle něhož volba obchodního zákoníku pro regulaci reklamace vad díla směřuje ke zhoršení postavení objednatele, který není podnikatelem (je v postavení spotřebitele), jestliže strany dohodou nevyloučily aplikaci obch. zák. a tato volba je tedy z toho důvodu neplatná, založil na porovnání právní úpravy ve znění účinném do 31. 12. 2013 a obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, pokud jde o postup objednatele při vytýkání vad díla. Obchodním zákoníkem uložená povinnost objednatele dílo po předání prohlédnout či zařídit jeho prohlídku s vynaložením odborné péče, je tím, co – v porovnání s úpravou – zatěžuje objednatele navíc; takový požadavek lze klást na profesionály coby subjekty obchodního práva, nelze to však spravedlivě očekávat od spotřebitelů. Výhoda objednatelů v právních vztazích podřízených spočívá v možnosti reklamovat vady díla v průběhu celé záruční doby, jejíž minimální délku navíc stanoví. Odvolací soud připustil, že jeho právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí v projednávané věci nepřiložil dostatečnou relevanci skutečnosti, že právní úprava odpovědnosti za vady v obchodním zákoníku v sobě zahrnovala právě zmíněnou konstrukci povinnosti objednatele podle obch. zák. Nyní při znalosti závěrů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. , shledal odvolací soud tuto skutečnost stěžejní. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobce (objednatel) uzavřel smlouvu o dílo jako osoba, která není podnikatelem, a jelikož si strany smlouvy pro regulaci reklamace vad díla zvolily použití obchodního zákoníku ( obch․ zák.), aniž ve smlouvě nevyloučily aplikaci obch. zák., je ujednání o volbě obchodního zákoníku jako práva rozhodného neplatné; zhoršilo se totiž postavení žalobce jako spotřebitele ( obč. zák.). Pokud jde o posouzení, zda volbou obchodního zákoníku dochází ke zhoršení postavení smluvní strany, která není podnikatelem, v porovnání s úpravou , vyšel z toho, že dojde-li ke zhoršení, byť jen v jednom jediném právu účastníka smlouvy o dílo, pak už se o takový stav jedná. Předmětem úsudku o této otázce je stav panující v okamžiku, kdy je smlouva uzavřena, nikoliv stav existující v okamžiku, kdy u spotřebitele nastanou konkrétní skutkové okolnosti, pro něž by se aplikace obchodního zákoníku jevila pro něj výhodnější. To znamená, že již v době uzavření smlouvy o dílo musí být zřejmé, kterou právní úpravou se bude řídit. Je nepřípustné, aby teprve následně vzniklé okolnosti (zde vědomost žalovaného o skutečnostech způsobujících vadnost plnění) byly rozhodné pro aplikaci obchodního zákoníku. Je-li dohoda stran smlouvy o dílo z uvedených důvodů neplatná, znamená to, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí . Odvolací soud akcentoval, že Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů formulovaných v rozhodnutí sp. zn. v rozhodnutí velkého senátu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2017“), v němž řešil vztah mezi a obch. zák., a dovodil, že obch. zák. poskytuje osobě, která není podnikatelem (spotřebiteli) v rámci obchodního závazkového vztahu ochranu tak, aby užitím obchodního zákoníku neutrpěl na svých právech újmu tam, kde je pro něj prospěšnější úprava obsažená (na ochranu spotřebitele) v . Je-li tato ochrana potřebná jen proto, že strany smlouvy o dílo se písemně dohodly, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem (aniž současně vyloučily aplikaci obch. zák., pak odtud logicky plyne, že taková dohoda o volbě obchodního zákoníku směřuje ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Ustanovení obch. zák. pak výslovně prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku, která směřuje ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, za neplatnou. Řečené platí tím spíše, že obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, teprve směřuje. Na R 60/2017 odkazují rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. . Obchodní zákoník zakotvuje objednateli povinnost provést odbornou prohlídku díla, a to ihned po jeho předání anebo v nejbližší možné době, což právní úprava objednateli neukládá. Zcela irelevantním je to, zda v důsledku konkrétních (zde navíc až po uzavření smlouvy o dílo nastolených) skutkových okolností se následně bude objednateli jevit jeho pozice vůči zhotoviteli výhodnější, např. v podobě časového úseku pro notifikaci vady a volbu konkrétního práva vůči zhotoviteli.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž požaduje, aby dovolací soud otázku „možnosti aplikace úpravy obchodního zákoníku týkající se tzv. vědomých vad díla a možnost uplatnění vad i po uplynutí záruční doby“, na které je napadené rozhodnutí založeno, posoudil jinak, než byla řešena v rozsudku ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále opět jen „R 60/2017“), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že písemná dohoda stran smlouvy o dílo, že jejich závazkový vztah (který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák.) se řídí obchodním zákoníkem, směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem, jestliže se strany současně nedohodly, že k včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li je objednatel zhotoviteli v záruční době ( obch. zák., obč. zák.); taková dohoda je neplatná, což znamená, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí (ve znění účinném do 31. 12. 2013).Dovolatel připomíná, že smyslem této judikaturní úpravy (vycházející původně z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ) je ochrana smluvní strany smlouvy o dílo, která není podnikatelem, v případě podmínek pro notifikaci vad díla. Občanskoprávní úprava postupu objednatele při vytýkání vad (včetně stanovení lhůty, po jejímž marném uplynutí právo reklamovat zaniká) je zásadně vůči spotřebiteli příznivější než úprava v obchodním zákoníku; obchodněprávní úprava totiž klade na objednatele vyšší nároky, neboť má povinnost po předání předmětu díla tento prohlédnout nebo zařídit jeho odbornou prověrku profesionálem. Takovou míru odpovědnosti za kvalitu provedeného díla a s tím spojené sankce v podobě prekluze práva z odpovědnosti za vady občanskoprávní úprava na spotřebitele neklade, ponechává jim možnost reklamovat vady v průběhu celé záruční doby, jejíž minimální délku navíc stanoví. Protože se účastníci nedohodli na tom, že k včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li objednatel vady díla zhotoviteli v záruční době, měla by přednost zásadně úprava . Záruční doba v dané věci však uplynula 25. 7. 2017 a při aplikaci by došlo k prekluzi do té doby neuplatněných práv žalobce z odpovědnosti za vady. Žalobce v tomto směru souzní s názorem senátu, který věc předkládal velkému senátu k rozhodnutí, podle něhož samotná volba obchodního zákoníku není ujednáním, které by zhoršovalo právní postavení spotřebitele, neboť obsahuje „pojistku“ v podobě obch. zák., jež má vést k tomu, že se v konkrétní věci použije příslušná úprava , aniž by však dohoda o volbě obchodního zákoníku byla považována za neplatnou. Velký senát sice tuto argumentaci neakceptoval, avšak jím vyslovené závěry považuje dovolatel za nepřijatelné ve své situaci, kdy mu soudy upřely (pro něj zjevně výhodnější) aplikaci obchodního zákoníku ohledně tzv. vědomých vad díla z důvodu, že musel provést odbornou prověrku díla. Žalobce je přesvědčen, že volba obchodního zákoníku by v nyní posuzovaném případě nemohla vést ke zhoršení jeho postavení, neboť prodlužuje možnost notifikovat vady díla u žalovaného i poté, co uplynula prekluzivní doba stanovená v režimu ( obč. zák.). Nezbývá mu tudíž než předložit Nejvyššímu soudu argumentaci, kterou použil odvolací soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí č. j. -98, na kterou odkazuje. Dále odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou, jestliže změnil svůj původní právní názor, aniž by v mezidobí došlo k jakékoliv skutkové změně nebo změně judikatury, která by to odůvodňovala. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil k dovolacím námitkám, které označil za nedůvodné, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 261 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.

Podle § 562 obch. zák. je objednatel povinen předmět díla prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku podle možnosti co nejdříve po předání předmětu díla (odst. 1). Podle odst. 2 tohoto ustanovení soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí nebo bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1, nebo bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla. U vad, na něž se vztahuje záruka, platí místo této lhůty záruční doba. Podle odst. 3 se ustanovení § 428 odst. 2 a 3 obch. zák. použijí obdobně na účinky uvedené v odstavci 2.

Odvolací soud s odkazem na R 60/2017 dospěl k závěru, že za situace, kdy se strany smlouvy o dílo písemně dohodly – aniž současně vyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák. – že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem, směřuje taková dohoda o volbě práva ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Za situace, kdy je dohoda uzavřená podle obch. zák. z uvedených důvodů neplatná, znamená to, že právní vztah stran smlouvy o dílo se jako celek řídí . Akcentoval přitom, že musí existovat rozhodný okamžik, ke kterému se má potenciální směřování ke zhoršení postavení spotřebitele posuzovat, jímž je okamžik uzavření smlouvy. Rozhodný okamžik nelze posuzovat ad hoc vždy v situaci, kdy na straně spotřebitele nastanou okolnosti, pro něž by se pro něj aplikace obchodního zákoníku jevila výhodnější. Ustanovení obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obch. zák. za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, teprve směřuje [tj. nevyžaduje, aby se s vlastním uzavřením dohody o volbě obch. zák. v návaznosti na obsah závazkového právního vztahu, pro který byla tato volba vykonána, pojil následek spočívající v tom, že postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, se (již) zhoršilo]. Byť hmotněprávní úprava poskytuje spotřebiteli v mnohých ohledech výhodnější postavení, právo je obecně nástrojem, který má sloužit všem jeho subjektům, nejen spotřebitelům. Je nutné, aby byla všem subjektům bez rozdílu zajištěna určitá míra právní jistoty a předvídatelnosti. Pokud by nebyl určen konkrétní okamžik, ke kterému se má potenciální zhoršení postavení spotřebitele posuzovat, a k takovému posuzování by mělo docházet ad hoc vždy, kdy by u spotřebitele nastaly okolnosti, pro něž by se pro něj aplikace obchodního zákoníku jevila výhodnější, nebyla by právní jistota a předvídatelnost právní úpravy zajištěna ani pro jednu ze stran. Ze stejného důvodu je třeba souhlasit s názorem, že je potřeba na smluvní vztah jako celek vždy aplikovat jediný právní předpis, zde .

Těžištěm dovolání je nesouhlas dovolatele s uvedenými právními závěry, které korespondují se závěrydovozenými v sjednocujícím rozhodnutí velkého senátu a v navazujících rozhodnutích dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. ), od nichž dovolací soud neshledává důvod se na základě argumentace obsažené v dovolání odchýlit.

Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výtky dovolatele, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže v průběhu řízení změnil svůj právní názor, aniž tuto změnu dostatečně přesvědčivě vyargumentoval. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ); o takový případ se nejedná.

Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud dovolání podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 24. 6. 2025

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu