Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1307/2025

20 Cdo 1307/2025-349

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly ve věci žalobkyně KAVRON s. r. o., se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala č. 1597/3, identifikační číslo osoby 28563140, zastoupené JUDr. Ladislavem Soukupem, advokátem se sídlem v Písku, Budovatelů č. 2030, proti žalované CREDITEX HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru 701/3, identifikační číslo osoby 16193938, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 30, o vyloučení majetku z exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 14. ledna 2025, č. j. -297, takto:I. Dovolání žalobkyně se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 345 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Hromka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 30.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. března 2024, č. j. -212, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2024, č. j. -228, zamítl žalobu o vyloučení nemovitých věcí z exekuce a rozhodl o nákladech řízení. Podle odůvodnění si byl soud vědom, že se žalobkyně v jiném soudním řízení domáhá vůči společnosti SMART MONEY a. s. (povinná v exekučním řízení) určení, že vlastnické právo k uvedeným nemovitým věcem náleží jí. Protože však dané řízení nebylo dosud skončeno a jeho skončení ani nebylo možné v brzké době očekávat, soud posoudil otázku vlastnictví nemovitých věcí sám v rámci řízení o vyloučení nemovitých věcí z exekuce a dospěl k závěru, že vlastnické právo ve prospěch žalobkyně není zapsáno v katastru nemovitostí, přičemž tento stav není v rozporu se skutečným právním stavem.

Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. ledna 2025, č. j. -297, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že z žádné právní úpravy neplyne povinnost soudu čekat, jak dopadne jiné řízení o určení, které u téhož soudu probíhá. Pro dané řízení je podle odvolacího soudu určující, zda jsou dány důvody pro vyloučení věci z exekuce, což může oprávněně navrhnout pouze vlastník předmětné věci, jímž žalobkyně není. Existence sporu o vlastnictví na tomto závěru nic nemění.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. , podle jehož závěru při souběhu žaloby o určení vlastnictví a vylučovací žaloby, jejímž základem je spor o vlastnické právo, je namístě zvažovat, zda řízení o vylučovací žalobě nemá být přerušeno. V nyní řešené věci však odvolací soud podle dovolatelky takovou právní úvahu nepřipustil, čímž se od uvedeného závěru odchýlil, a pokud by tuto úvahu připustil soud prvního stupně, odvolací soud ji nepodrobil odvolacímu přezkumu, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl dále odvolací soud odchýlit, když uvedl, že vyloučení věci z exekuce se může oprávněně domáhat pouze vlastník, za kterého se v případě věcí nemovitých považuje ten, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k dalšímu řízení. Dovolatelka rovněž navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost a právní moc napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, dovolání není přípustné, a nadto trpí vadami. Žalobkyni vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem nesvědčí, neboť návrh na vklad do katastru nemovitostí byl již katastrálním úřadem pravomocně zamítnut. Povinná se po zahájení exekuce pokusila v úzké součinnosti a vzájemné spolupráci s žalobkyní antedatovanými smlouvami převést nemovité věci na žalobkyni a tím je vyvést z exekuce v úmyslu poškodit žalovanou (oprávněnou v exekuci). Pouze v důsledku uplatněného předběžného opatření, kterým bylo povinné i žalované zakázáno nakládat s nemovitými věcmi, nebyl katastrálním úřadem povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalobkyně. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž tarifní hodnotu má představovat cena nemovitých věcí, o jejichž vyloučení se vede řízení, a nikoliv částka 113 000 Kč podle advokátního tarifu.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 ), dále jen „ “, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

V dovolatelkou odkazovaném usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. , se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy byla podána žaloba o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle , o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. prosince 2007, a uvedl, že při souběhu žaloby o určení vlastnictví a vylučovací žaloby, jejímž základem je spor o vlastnické právo, je namístě zvažovat, zda řízení o vylučovací žalobě nemá být přerušeno dle proto, že probíhá řízení o určení vlastnictví, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud ovšem v citovaném rozhodnutí v žádném případě nedovodil povinnost soudu řízení přerušit. Z hlediska dovolací námitky spočívající v určení, kdo má být považován za vlastníka nemovité věci, potom Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí neučinil žádný relevantní závěr, od něhož by se mohl odvolací soud v nyní řešené věci odchýlit.

Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že ustanovení neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na uvážení soudu, zda řízení přeruší. Soud řízení z důvodu uvedeného v přerušit může, ale nemusí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018, sp. zn. ). Při úvaze o tom, zda řízení přeruší by soud měl posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Přitom by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně prodlouží původní řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 17. července 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodne-li soud tak, že se řízení podle nepřerušuje, jde o (dílčí) závěr, ze kterého lze vyvozovat pouze to, že soud měl v daném okamžiku za hospodárnější posoudit si danou otázku sám; jde tedy o postup soudu, který je v souladu se zákonem, a proto nemůže jít o vadu, která (by) mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. ).

V nyní řešené věci si byl soud prvního stupně (ze své činnosti) vědom paralelně probíhajícího řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitým věcem, přičemž uvedl, že rozhodnutí ve věci nelze v brzké době očekávat. Proto se rozhodl řízení nepřerušit a takovému postupu nelze nic vytknout. Rovněž odvolací soud se námitkou žalobkyně v tomto ohledu (byť stručně) zabýval a se závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil, když uvedl, že z žádné právní úpravy neplyne povinnost soudu čekat, jak dopadne jiné řízení o určení.

Odvolací soud se tak od dovolatelkou odkazované judikatury neodchýlil, naopak rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení jako nepřípustné odmítl.

Dovolatelka v dovolání dále navrhla odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti a právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.

Co se týče výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení, Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že odměna advokáta za zastupování v řízení o excindační žalobě se nestanoví podle ceny věci z exekuce vylučované (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2015, sp. zn. ). Je-li předmětem vylučovací žaloby nemovitá věc, považuje se za tarifníhodnotu částka 50 000 Kč podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2015, sp. zn. , obdobně usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2014, sp. zn. , publikované pod číslem 70/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. ). S ohledem na novelizaci advokátního tarifu účinnou ode dne 1. ledna 2025, se podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu v tomto případě za tarifníhodnotu považuje částka 113 000 Kč.

Dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení , , , Žalovaná měla v dovolacím řízení vůči žalobkyni plný úspěch, a má proto podle ustanovení právo, aby jí žalobkyně nahradila náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva, v celkové výši 7 345 Kč. Tato částka zahrnuje jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle advokátního tarifu při tarifní hodnotě 113 000 Kč [ advokátního tarifu], tedy 5 620 Kč, a dále paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle advokátního tarifu, tedy 450 Kč, dále daň z přidané hodnoty z těchto částek v sazbě 21 %, celkem tedy 7 345 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 6. 2025

JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu