Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 982/2025

30 Cdo 982/2025-221

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 149 658 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. -186, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 149 658 Kč, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou daňového řízení. Uvedl, že podal dne 1. 4. 2015 daňové přiznání za zdaňovací období kalendářního roku 2014. Daňová kontrola byla zahájena dne 16. 6. 2016 protokolem č. j. 1480764/16/2211-60563-301219. Žalobci byla platebním výměrem ze dne 5. 3. 2018 doměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 683 783 Kč a stanovena povinnost uhradit penále z částky doměřené daně ve výši 126 756 Kč. Proti tomu podal žalobce odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 5. 2019 č. j. 17762/19/5200-10423-711708, které nabylo právní moci dne 16. 5. 2019. Proti tomu podal žalobce dne 17. 7. 2019 žalobu, která byla z důvodu opožděnosti odmítnuta usnesením Krajského soudu ze dne 1. 7. 2021, č. j. -33. Kasační stížnost žadatele byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2021. Žalobce následně podal také ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu č. j. ze dne 25. 1. 2022. Celková doba řízení tedy činila (od 1. 4. 2015 do 25. 1. 2022) 6 let a 9 měsíců. Žalobce uplatnil nárok na odškodnění nemajetkové újmy dne 9. 5. 2022. Žalovaný uvedl, že nárok uplatněný žalobcem zcela neuznává.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2024, č. j. -154, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 149 658 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “,odmítl jako nepřípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce není podle přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz).

Dovolání ve věci samé není ve smyslu přípustné pro řešení otázky, „v jakých lhůtách je daňový orgán povinen činit jednotlivé úkony v daňovém řízení“, a to ať již jde o námitku, že chybějící právní úprava lhůt pro daňové řízení se posuzuje dle , , a to v souladu s jeho , podle nějž se základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v až 8 použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se nepoužije, anebo o dílčí otázku, zda daňového řádu (v dovolání zřejmě omylem uveden daňového řádu; pozn. dovolacího soudu) obsahuje obecnou lhůtu pro rozhodnutí v daňovém řízení na obou stupních daňových orgánů. Byť se odvolací soud k odvolacím námitkám žalobce uvedenými otázkami zabýval, je z napadeného rozhodnutí (i ve spojení s odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) zřejmé, že na jejich vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu nezávisí. Předmětem řízení totiž nebyla náhrada nemajetkové újmy způsobená nedodržením údajných zákonných lhůt pro jednotlivé úkony správce daně či pro skončení daňové kontroly jako celku, nýbrž zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou daňového řízení. Při svém posuzování přiměřenosti celkové délky řízení se přitom odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. (uveřejněným pod číslem 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), dovodil, že ve správním řízení právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývá z práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle d (dále jen „ “), které lze vyjádřit i jako právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a že otázku, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) ve smyslu y, nelze zodpovědět pouhým posouzením toho, zda v daném řízení byly dodrženy zákonné lhůty. Zákonodárce stanovením lhůt nevymezuje rozsah práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a proto z ústavněprávního hlediska není samo o sobě zásadní dodržení zákonných lhůt, ale autonomní vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě).

Přípustnost dovolání podle nezakládá ani požadavek dovolatele, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku, zda nejistota daňového subjektu o výsledku daňového řízení nastává až zahájením daňové kontroly k prověření správnosti jím přiznané a stanovené, respektive i uhrazené, daně (v daném případě z příjmu fyzických osob), kterýžto okamžik coby rozhodný pro počátek žalobcem tvrzeného průtažného daňového řízení vzal za rozhodný odvolací soud (aprobací právních závěrů soudu prvního stupně), nebo již podáním daňového přiznání, jímž je, dle mínění žalobce, daňové řízení zahájeno, a od tohoto okamžiku po celou dobu trvání lhůty určené ustanovením daňového řádu je daňový subjekt udržován v nejistotě, zda daňovou povinnost splnil řádně. Dle dovolatele odvolací soud nesprávně určil počátek průtažného řízení s odkazem na dle jeho mínění chybný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, č. j. -366, přičemž dovolatel namítá, že nejistota daňového subjektu povstává z výsledku určení správné daně, která je zde v příčinné souvislosti jedině s jednáním daňových orgánů již od okamžiku podání daňového přiznání, neboť jediný, kdo je oprávněn stanovit správnou daň, je správce daně. Ani dovolatel tedy nezpochybňuje, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v souladu s nejnovější judikaturou dovolacího soudu, konkrétně v souladu s již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. (proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 5. 2024 pod sp. zn. odmítl), když zkonstatoval, že nejistota žalobce o výsledku daňového řízení nemohla být od okamžiku daňového přiznání dne 1. 4. 2015 do dne 16. 6. 2016, kdy byla zahájena daňová kontrola příslušným správcem daně, vyvolána nesprávným úředním postupem, za nějž by odpovídala žalovaná; nelze proto pro účely náhrady nemajetkové újmy s označeným obdobím počítat jako dobou trvání řízení, za nějž by mohlo být odškodnění přiznáno.

Dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od právního náhledu aprobovaného i Ústavním soudem (viz bod 14. usnesení ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. ), že „neodchyluje-li se vyměřovaná daň od daně tvrzené daňovým subjektem v daňovém přiznání, správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem a daňový subjekt se tak - v případě, že daň řádně přiznal, stanovil a uhradil - o pravomocném rozhodnutí ani nemusí dozvědět (viz § 140 odst. 1 daňového řádu). To neplatí, zahájil-li správce daně postup k odstranění pochybností nebo daňovou kontrolu. Do té doby, jak podotýká Nejvyšší soud, není nejistota, zda daňový subjekt daňovou povinnost řádně splnil, vyvolána postupem správce daně, ale jedině podáním neúplného, nepravdivého či neprůkazného daňového tvrzení. Právě až oznámení o daňové kontrole nebo jiného dílčího řízení či procesního postupu tak může představovat počátek časového úseku, které lze posléze hodnotit optikou přiměřené délky řízení podle y. V tomto se tedy Ústavní soud ztotožňuje s výkladem Nejvyššího soudu. Lze pouze dodat, že správce daně musí za každých okolností postupovat bez zbytečného odkladu.“ Na podkladě argumentů předkládaných dovolatelem dovolací soud nedospěl k právnímu názoru odlišnému od své dosavadní judikatury, což je jediným možným předpokladem postupu podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, tedy postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který je podle zákona oprávněn ve smyslu dovolacím soudem vyřešenou právní otázku posoudit jinak (nebyl-li již odlišný právní názor vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle zákona o soudech a soudcích).

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle , části věty před středníkem a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle za jeden úkon ve výši 300 Kč [ ve spojení s ].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 6. 2025

Mgr. Vít Bičák předseda senátu