Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1136/24

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Martina Koláře, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -366 ze dne 17. 1. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí předchozího průběhu řízení

1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal žalobou na náhradu nemajetkové újmy po státu zaplacení částky 175 608 Kč příslušenstvím. Nemajetková újma mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou daňového řízení a navazujícím řízením před soudy.

2. Řízení, které stěžovatel označuje za nepřiměřeně dlouhé, probíhalo ve stručnosti takto. Stěžovatel podal v dubnu 2014 daňové přiznání k dani z příjmů fyzické osoby za zdaňovací období roku 2013. V červnu 2016 zahájil správce daně daňovou kontrolu, na základě které v březnu 2018 stěžovateli doměřil daň ve výši 762 465 Kč a současně mu uložil povinnost uhradit penále ve výši 152 492 Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítlo Odvolací finanční ředitelství v květnu 2019. Stěžovatel následně podal správní žalobu, kterou však krajský soud v červenci 2021 odmítl jako opožděnou. V září 2021 kasační stížnost odmítl Nejvyšší správní soud a v lednu 2022 odmítl ústavní stížnost Ústavní soud.

3. Stěžovatel nyní požaduje náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení za období od dubna 2014 až do ledna 2022. Obecné soudy však jeho žalobě nevyhověly, neboť v případu stěžovatele nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Daňové řízení podle obecných soudů netrvalo nepřiměřeně dlouho. Období od podání daňového přiznání do oznámení o zahájení daňové kontroly nelze pro účely náhrady nemajetkové újmy počítat jako dobu trvání řízení, za niž by mohlo být odškodnění přiznáno. Posuzovaná doba řízení se tak započala daňovou kontrolou v červnu 2016 a skončila pravomocným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství v květnu 2019. K prodlužování řízení podle obecných soudů přispíval i sám stěžovatel. Obecné soudy pak uzavřely, že řízení před správními soudy a Ústavním soudem se týkalo otázky včasnosti žaloby, nikoliv věcné správnosti rozhodnutí vydaných v daňovém řízení, a datum ukončení posuzovaného řízení tak je třeba vztahovat k pravomocnému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, a nikoliv až k odmítacímu usnesení Ústavního soudu.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí porušuje jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle d .

5. Nejvyšší soud se podle stěžovatele odchýlil od judikatury Ústavního soudu, zejména od nálezu

sp. zn.

, neboť rozdělil průtažné řízení na správní a soudní část a odmítl je posuzovat společně. Způsobil tím, že soudní řízení, jakkoliv dlouhé, ve kterém má soud rozhodnout o odmítnutí žaloby, je vyňato z odpovědnosti státu za nepřiměřenou délku řízení.

6. Kromě toho pak stěžovatel nesouhlasí s tím, že se počátek řízení pro posuzování nesprávného úředního postupu má vztahovat až k oznámení o zahájení daňové kontroly, a nikoliv už k okamžiku podání daňového přiznání. Daňovým přiznáním je zahájeno daňové řízení a podle stěžovatele od tohoto momentu začíná nejistota daňového subjektu z výsledku určení správné daně.

III. Posouzení Ústavního soudu

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že má-li být Česká republika považována za právní stát, musí nést odpovědnost za nesprávný úřední postup svých orgánů. Stát je povinen zorganizovat svůj soudní i správní systém tak, aby mohlo být o právech každého pravomocně rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Lze souhlasit také v tom, že předmětem daňového řízení skutečně mohou být různá základní práva, zejména právo vlastnit majetek a právo na informace (viz nález

sp. zn.

, bod 19). V případě hrozící závažné sankce (vysoké penále) může část daňového řízení také splňovat definici trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) a především pak ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Jussila proti Finsku, č. 73053/01, bod 32). V těchto případech tedy daňové subjekty budou mít právo na přiměřenou délku řízení podle y anebo Úmluvy (viz nález

sp. zn.

, body 39 až 46)

9. Stěžovateli lze také přisvědčit, že z ústavněprávního hlediska je třeba považovat za jeden celek řízení od okamžiku zahájení rozhodování ve věci základního práva až do okamžiku konečného rozhodnutí ve věci. Teprve v takovém okamžiku je totiž věc "projednána" ve smyslu y a teprve tehdy skončí nejistota účastníka řízení, jak bude o jeho věci rozhodnuto. Jak totiž uvádí Nejvyšší soud v bodě 11 napadeného rozsudku, pro stanovení počátku a konce řízení je významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá. Relevantním okamžikem určujícím konec řízení je proto den, jímž byla tato nejistota odstraněna. Jestliže tedy předchází rozhodování ve věci správní řízení následnému soudnímu řízení, hledí se na obě tato řízení perspektivou y jako na řízení jediné (

sp. zn.

, body 45 a 46).

10. Také ve stěžovatelově případě je proto ve smyslu y a Úmluvy třeba posuzovat celé řízení jako jeden celek, neboť i při otázce splnění podmínek řízení (včasnost žaloby) může přetrvávat nejistota účastníka, jestli bude nebo nebude žalobě (a následným stížnostem) vyhověno, což se následně přímo projevuje v osudu původní daňové věci. Nejistota však nemůže trvat tam, kde jde o zjevně neúspěšné domáhání se práva (podávání zjevně nedůvodných návrhů) či kde jednotlivec svou procesní aktivitou nesleduje účel úspěšného výsledku řízení a sám tak oddaluje ukončení řízení (viz usnesení

sp. zn.

, bod 15).

11. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že neexistuje základní právo na posuzování celého řízení jako jeden celek (to je jenom dílčí aspekt). Existuje pouze právo na přiměřenou délku řízení ( y a Úmluvy). Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a stěžovatel to v ústavní stížnosti ani netvrdí. Brojí pouze proti závěru Nejvyššího soudu o tom, kdy posuzované řízení začalo a kdy skončilo. To je však polemika s výkladem podústavního práva. Ústavní soud je však soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce (to plyne z , a y). K porušení základního práva na přiměřenou délku řízení však zjevně nedošlo. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč celé řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho a že k prodlužování řízení přispíval i sám žalobce.

12. Uvádí-li stěžovatel, že v důsledku výkladu zvoleného Nejvyšším soudem bude soudní řízení zahájené opožděnou žalobou vyjmuto z dosahu základních práv na přiměřenou délku řízení a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, nemá pravdu. Žádné řízení, jehož předmětem je základní právo jednotlivců, nelze vyňat z požadavků na přiměřenou délku řízení plynoucích z y a Úmluvy. Podstatnou otázku však vždy bude, zda celé řízení trvá nepřiměřeně dlouho a zda lze odpovědnost za nepřiměřenou délku přičítat orgánům veřejné moci.

13. Co se týče otázky, jakou dobu ze správního (daňového) řízení (od kdy) lze započítat do celkové doby řízení ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a y, i zde Ústavní soud považuje výklad zvolený Nejvyšším soudem za ústavně konformní. Judikatura Ústavního soudu týkající se nepřiměřené délky správního řízení byla vystavěna především na řízeních zahájených žádostí (viz např. nález

sp. zn.

, kde šlo o žádost o informace). Nejvyšší soud v napadeném rozsudku podrobně vysvětlil specifickou povahu daňového řízení, jehož základním východiskem je princip autoaplikace spočívající v aktivitě daňových subjektů (viz body 29 až 34 napadeného rozsudku).

14. Neodchyluje-li se vyměřovaná daň od daně tvrzené daňovým subjektem v daňovém přiznání, správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem a daňový subjekt se tak - v případě, že daň řádně přiznal, stanovil a uhradil - o pravomocném rozhodnutí ani nemusí dozvědět (viz § 140 odst. 1 daňového řádu). To neplatí, zahájil-li správce daně postup k odstranění pochybností nebo daňovou kontrolu. Do té doby, jak podotýká Nejvyšší soud, není nejistota, zda daňový subjekt daňovou povinnost řádně splnil, vyvolána postupem správce daně, ale jedině podáním neúplného, nepravdivého či neprůkazného daňového tvrzení. Právě až oznámení o daňové kontrole nebo jiného dílčího řízení či procesního postupu tak může představovat počátek časového úseku, které lze posléze hodnotit optikou přiměřené délky řízení podle y. V tomto se tedy Ústavní soud ztotožňuje s výkladem Nejvyššího soudu. Lze pouze dodat, že správce daně musí za každých okolností postupovat bez zbytečného odkladu.

15. Ústavní soud proto uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádné porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2024

Jan Wintr, v. r.

předseda senátu