Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 426/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem, sídlem Kopečná 940/14, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2020 č. j. -542, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2021 č. j. -689 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. -752, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 2. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s , , a d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo o odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2020 č. j. -542 rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ruší, a to v celém rozsahu. Nově pak bylo za splnění podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že se stěžovatel uznává vinným tím, že zjednodušeně řečeno v blíže určeném místě a čase v B., v prostoru garáže napadl zezadu úderem kovovou trubkou délky 61 cm a váhy 2,1 kg do týlní oblasti hlavy svoji bývalou přítelkyni - poškozenou. V napadání měl stěžovatel pokračovat nejméně sedmi ranami zezadu do oblasti vlasové části hlavy. Poškozená následně z garáže utekla a přivolala si pomoc. Stěžovatel nastoupil do vozidla poškozené a i s jejími věcmi odjel, načež se následující cca tři týdny ukrýval v oblasti Jižní Moravy. Za zločin vraždy ve stádiu pokusu, přečin krádeže a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené majetkovou újmu ve výši 3 500 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 259 896,80 Kč. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a řádně se nevypořádaly s jím vznesenými námitkami. Soudy rovněž nesprávně posoudily skutek jako trestný čin vraždy ve stádiu pokusu, přičemž odhlédly od toho, že na straně stěžovatele absentuje úmysl. Stěžovatel připouští, že mezi ním a poškozenou došlo ke konfliktu, během něhož se bránil napadení ze strany poškozené, v důsledku čehož ona spadla do montážní jámy. V době, kdy poškozená z místa odešla, žádná viditelná zranění neměla. Napadení poškozené trubkou stěžovatel popírá, v opačném případě by poškozená jistě utrpěla vážnější zranění. Stěžovatel v průběhu řízení navrhl provedení celé řady důkazů, které však byly orgány činnými v trestním řízení opakovaně zamítány. Ve věci tak nebyla provedena rekonstrukce na místě samém a ani vyšetřovací pokus, které mohly objasnit některé rozhodné skutečnosti případu. Stejně tak nebyl proveden důkaz záznamem telekomunikačního provozu telefonu poškozené a rovněž nebyl zadán posudek z oboru forenzní biomechaniky. Shora uvedené návrhy mohly podle stěžovatele projednávanou věc blíže objasnit. Stěžovatel má za to, že se jedná o tzv. opomenuté důkazy.

Obecné soudy v souvislosti s posuzováním věrohodnosti poškozené nepřihlédly k tomu, že se jedná o osobu v minulosti trestanou za drogovou trestnou činnost. Ke konfliktu mezi stěžovatelem a poškozenou došlo právě z toho důvodu, že stěžovatel zlikvidoval drogy určené k další distribuci. Poškozená není osobou věrohodnou, kdežto stěžovatel je dle sdělení svědků osobou přátelskou a nekonfliktní.

Obecné soudy se dále podle stěžovatele řádně nevypořádaly s některými dílčími důkazy, jako bylo oblečení poškozené, jeho umístění na podlaze garáže, uložení kovové trubky užité k útoku nebo otisky pneumatik na podlaze garáže.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry znaleckého posudku MUDr. Krajsy, který jen citoval odbornou literaturu a uváděl teoretické hypotézy a úvahy, co by se mohlo případně stát. Stěžovatel prostřednictvím obhájce oslovil znalce z celé České republiky, přičemž však žádný z nich nebyl ochoten vypracovat oponentní znalecký posudek. Nicméně, všichni oslovení sdělili, že závěr o přímém ohrožení života poškozené nemá oporu v lékařské dokumentaci. Poškozené byla způsobena jen lehká, život neohrožující zranění, delší doba léčení byla způsobena jen a pouze zraněním v obličejové části hlavy. Ze samotného způsobu provedení útoku nelze objektivně postavit na jisto, že by útočník nutně chtěl porušit zájem chráněný a poškozenou zavraždit. Sám znalec MUDr. Krajsa uvádí, že smrt hrozila jen v krajním případě, pokud by byly útokem způsobeny těžší následky, než jaké způsobeny ve skutečnosti byly, a to za současného neposkytnutí včasné lékařské pomoci. Poškozená tak nebyla ohrožena na životě a nemohlo se tedy jednat o přímý ani nepřímý úmysl usmrtit poškozenou. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě nebyly naplněny znaky subjektivní stránky trestného činu.

Dále stěžovatel nesouhlasil ani s tím, jak obecné soudy rozhodly o uloženém trestu. Soudu prvního stupně vytkl, že na straně obžalovaného neshledal žádnou polehčující okolnost. Tu přitom stěžovatel spatřuje ve způsobení menšího škodlivého následku - poškozená nezemřela. Soudy nepřihlédly k tomu, že se v případě stěžovatele nejedná o dokonaný trestný čin, ale toliko o pokus trestného činu. Uložený trest je ve zjevném nepoměru ke škodlivosti činu pro společnost a zdaleka není nutný k dosažení účelu trestu. Při ukládání trestu mělo být přihlédnuto k tomu, jak vzdálené a jak reálné bylo ohrožení života poškozené.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu vraždy ve stádiu pokusu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesl celou řadu námitek, přičemž přehlíží, že tyto vznesl již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ústavněkonformním způsobem vypořádaly a Ústavní soud je tak stavěn toliko do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží.

Snaží-li se stěžovatel zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozené tím, že se jedná o osobu soudně trestanou, nelze přehlížet, že její výpověď logicky koresponduje s výpovědí svědkyně F. Ta přitom vypověděla, že poškozenou předtím nikdy neviděla, a popsala její chování způsobem, který plně odpovídá chování zraněné osoby, obávající se o svůj život. Z výpovědi svědkyně F. vyplynulo, že poškozená byla silně rozrušená, krvácela z oblasti hlavy a svědkyni sdělila, že byla napadena bývalým přítelem. Výpověď svědkyně F. je pak v souladu s přepisem záznamu volání na linku 155, jejímž prostřednictvím svědkyně přivolala poškozené záchrannou službu. Vrchní soud vysvětlil, že svědkyně F. popisovala situaci bezprostředně po napadení poškozené, přičemž vzhledem ke zraněním poškozené a jejímu psychickému stavu si nelze reálně představit, že by poškozená svědkyni líčila události zcela v rozporu s tím, jak se ve skutečnosti odehrály. Tyto závěry odvolacího soudu považuje Ústavní soud za logické a obecným soudů nelze vytknout, že by se otázkou věrohodnosti poškozené nezabývaly.

V části ústavní stížnosti stěžovatel namítá neprovedení některých jím navržených důkazů, tzv. opomenuté důkazy. Ze shora uvedené narativní části se mělo jednat o zamítnutí návrhu na provedení rekonstrukce na místě samém, neprovedení vyšetřovacího pokusu, neprovedení záznamu telekomunikačního provozu telefonu poškozené a neprovedení posudku z oboru forenzní biomechaniky. K uvedeným námitkám je třeba uvést, že obecný soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. V souvislosti s uvedeným je třeba zdůraznit, že v případě, kdy obecný soud některému z důkazních návrhů účastníka řízení nevyhoví, musí se s tímto svým postupem vypořádat. Z napadeného rozsudku vrchního soudu vyplývá, že tento považoval shora uvedené důkazy za nadbytečné, přičemž současně i vysvětlil, jaké důvody jej k těmto závěrům vedly (srov. odst. 30). Z toho důvodu se sice jedná o důkazy neprovedené, nikoliv však opomenuté.

Zpochybňuje-li stěžovatel závěry znalce a odkazuje se přitom na jiné znalce, kteří však v dané věci nevyhotovovali znalecký posudek, lze jej zcela odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který se s těmito námitkami stěžovatele řádně vypořádal (srov. odst. 28 a násl.).

Pokud jde o to, jak trestní soudy zhodnotily všechna relevantní kritéria pro uložení trestu a jak zdůvodnily stanovení druhu a výměry jednotlivých trestů, Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz y a y). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu jsou řádně odůvodněny a tudíž i ústavně konformní. Ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Stížnostní žádání stěžovatele, jímž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2020 č. j. -542, považoval Ústavní soud za návrh, k jehož projednání není příslušný, neboť toto rozhodnutí již bylo zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2021 č. j. -689. V této části tedy Ústavní soud předmětnou ústavní stížnosti odmítl v souladu s ustanovením .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu