Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 806/2024

25 Cdo 806/2024-120

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: obec Mírov, IČO 00635995, se sídlem Mírov 47, zastoupená Mgr. Michaelou Morong, advokátkou se sídlem Šantova 720/4, Olomouc, proti žalované: MIRAU Domy s. r. o., IČO 06540881, se sídlem Kaštanová 1055/14, Olomouc, zastoupená JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem Dukelská 891/4, Olomouc, o zaplacení 162.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 9. 2023, č. j. -103, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 28. 11. 2022, č. j. -79, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 162.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Předmětem řízení byl nárok na zaplacení smluvní pokuty.

2. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. -103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o , neboť se domnívá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Právní otázkou, pro kterou považuje dovolatelka dovolání za přípustné podle , je podle ní „otázka přiměřenosti nároku na smluvní pokutu“. Dovolatelka uvedla, jaké byly předpoklady stran při sjednávání smluvní pokuty, a citovala část dodatku č. 2 smlouvy o dílo, kterou spolu účastnice uzavřely. Dovodila, že smluvní pokuta plnila funkci úroku z prodlení. Konstatovala, že judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že soudy mají v prvním kroku pro moderaci smluvní pokuty zjišťovat, jakou funkci smluvní pokuta vlastně plní, zda sankční či úhradovou nebo kombinaci obojího. Žalobkyni žádná škoda vzniknout nemohla, v daném případě měla proto smluvní pokuta plnit funkci sankční, přičemž sankce je nepřiměřeně vysoká. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení ( ) zastoupeným advokátem ve smyslu , se zabýval nejprve náležitostmi dovolání.

6. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“).

9. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. ).

10. Takový údaj se však z dovolání nepodává. Žalovaná pouze vyjádřila své přesvědčení, že sankce v podobě smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká. Z obsahu dovolání je tedy zjistitelné, o kterou otázku (toliko hmotného práva) jde, nikoliv však, od které judikatury Nejvyššího soudu zabývající se přiměřeností smluvní pokuty se odvolací soud odchýlil, neboť žalovaná v dovolání žádnou takovou judikaturu Nejvyššího soudu (ani z hlediska obsahového) neuvedla.

11. Dovolání tak nesplňuje náležitosti stanovené v , a Nejvyšší soud je proto podle a odmítl.

12. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud konstatuje, že ustanovení § 2051 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, zda smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá právně významnými (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.).

13. V dovolacím řízení by přitom bylo možno úvahu odvolacího soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, zpochybnit jen tehdy, byla-li by z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata konkrétního ustanovení zákona, se vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností případu a nelze ji „objektivizovat“. Z tohoto důvodu nemůže být přípustnost dovolání spojována pouze s aplikací právní normy s relativně neurčitou hypotézou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. ). Dovolatelka přitom nepřednesla žádné relevantní argumenty pro závěr, že se jednalo o smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou. Uvedla jen, že škoda v daném případě nemohla žalobkyni vzniknout, avšak pomíjí, že vznik škody podle § 2048 odst. 1 o. z. není nezbytným předpokladem oprávněnosti požadavku na zaplacení smluvní pokuty. Pokud žalovaná dovodila, že smluvní pokuta měla v posuzovaném případě sankční funkci, je vhodné připomenout, že v tom případě výše škody není významnou okolností (viz již citovaný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. ).

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 5. 2025

JUDr. Robert Waltr předseda senátu