Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 361/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pospíchala, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem, sídlem Albrechtice u Frýdlantu 141, Frýdlant, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2021 č. j. -566, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2018 č. j. -454 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. května 2015 č. j. -161, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen " ") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle d (dále jen " "), jakož i právo na ochranu vlastnictví dle y.

II.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i napadených rozhodnutí obvodního a městského soudu, které si vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Stěžovatel se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit mu částku ve výši 35 683 721 Kč představující náhradu škody a nemajetkové újmy dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Svou žalobu odůvodnil tvrzením, že mu v důsledku daňové kontroly prováděné správcem daně za zdaňovací období roku 1997 a 1999, na základě které mu byla nesprávně doměřena daň, a to dodatečnými platebními výměry vydanými Finančním úřadem v Liberci dne 15. 10. 2002 č. j. 180164/02/192911/1908 a č. j. 180145/02/192911/1908 ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 23. 12. 2004 č. j. 9323/110/2003 vznikla škoda ve výši 8 194 463 Kč a nemajetková újma ve výši 27 489 258 Kč. Rozhodnutí finančního ředitelství bylo následně pro nezákonnost zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 11. 2007 č. j. -94, přičemž následně byly finančním ředitelstvím zrušeny i oba dodatečné platební výměry, a to z důvodu, že tato rozhodnutí nenabyla právní moci v průběhu zákonné prekluzivní lhůty.

4. O této žalobě bylo rozhodnuto částečným rozsudkem obvodního soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. -161, jímž soud zamítl žalobu co do žalované nemajetkové újmy ve výši 27 489 258 Kč. Učinil tak, aniž by zkoumal splnění podmínek pro vznik odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu, resp. nemajetkovou újmu, s odůvodněním, že stěžovatel uplatnil předmětný nárok u soudu až po uplynutí lhůty dle , jež marně uplynula dne 17. 10. 2009, přičemž stěžovatel podal žalobu až dne 29. 1. 2010, a vedlejší účastnice vznesla v průběhu řízení námitku promlčení.

5. Rozhodnutí obvodního soudu bylo rozsudkem městského soudu ze dne 3. 10. 2018 č. j. -454 jako věcně správné potvrzeno, přičemž změnil pouze formulaci výroku II. rozhodnutí obvodního soudu tak, že doplnil, že o zbývající části nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2021 č. j. -566 odmítnuto, neboť Nejvyšší soud jej neshledal přípustným.

III.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obvodní soud v předmětném řízení vydal tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), v níž vyzval vedlejší účastnici, aby se vyjádřila k žalobě ve lhůtě 30 dnů (do 17. 7. 2010). To však vedlejší účastnice neučinila, když před jejím uplynutím obvodní soud požádala o prodloužení stanovené lhůty, což odůvodnila pracovním vytížením, dovolenými a krátkou lhůtou pro dožádání příslušné dokumentace od správce daně. Obvodní soud pak dle stěžovatele nepostupoval správně, když o této žádosti do dne 17. 7. 2010 nerozhodl, vedlejší účastnici nedoručil usnesení o prodloužení lhůty a následně pouze konstatoval, že žádost vedlejší účastnice akceptuje, aniž by se zabýval vážností důvodů, pro které vedlejší účastnice o prodloužení lhůty požádala. S takovým postupem však stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas, a namítl, že tím, že obvodní soud řádně neodůvodnil, z jakého důvodu akceptoval žádost vedlejší účastnice o prodloužení lhůty k vyjádření dle namísto aby využil zákonné fikce uznání nároku vedlejší účastnicí a rozhodl rozsudkem pro uznání v jeho prospěch, se dopustil libovůle a porušil jeho právo na soudní ochranu. Stěžovatel dále namítl, že vedlejší účastnice spolu s vyjádřením k žalobě nedoložila pověření příslušných osob k jednání za ni, když toto bylo doloženo až dne 6. 6. 2012. Stěžovatel dále odmítl tvrzení městského soudu, dle něhož navíc původní žaloba nemohla být podkladem pro vydání rozsudku pro uznání s ohledem na to, že z žaloby nebylo zřejmé, kdo je žalován, zda Česká republika či pouze její organizační složka. Takové posouzení stěžovatel označil za přepjatě formalistické, neboť dle stěžovatele z žaloby zřejmě vyplývala jeho vůle vést řízení se státem prostřednictvím jeho organizační složky (Ministerstvem financí).

IV.

8. Ústavní soud podle posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až . Ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, a byla podána včas.

V.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Jak plyne z ústavní stížnosti, je její podstatou toliko nesouhlas stěžovatele s posouzením důvodnosti žádosti vedlejší účastnice o prodloužení lhůty k podání vyjádření k žalobě dle (resp. s posouzením dalších okolností s tím souvisejících), jakož i tím, že jeho návrh na vydání rozsudku pro uznání dle byl soudy všech stupňů již dříve opakovaně pravomocně zamítnut (jak plyne z bodu 11. rozhodnutí městského soudu). Soudy všech stupňů se však touto otázkou v žádném z nyní napadených rozhodnutí již nezabývaly, neboť skutečnost, že o návrhu stěžovatele na vydání rozhodnutí dle bylo již pravomocně rozhodnuto, vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, a proto již rozsudek pro uznání na základě stejného skutkového stavu ve stávající fázi řízení nebylo možno vydat, jak konstatoval . Stěžovatel však proti žádnému z dříve vydaných rozhodnutí, která se otázkou, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání či nikoli, zabývala, ústavní stížností nebrojil, přestože taková ústavní stížnost by byla přípustná (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 2. 2020, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud proto nyní není oprávněn se touto otázkou nadále zabývat a závěry obecnými soudy již dříve přijaté jakkoli revidovat.

11. V nyní napadených rozhodnutích se obecné soudy zabývaly pouze tím, zda vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení je důvodná a zda stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy dle je promlčen či nikoli. Své závěry stran této otázky pak řádně a srozumitelně odůvodnily, přičemž Ústavní soud neshledal nic, co by jim mohl vytknout. Nečiní tak ostatně ani stěžovatel, neboť se v ústavní stížnosti omezuje pouze na výtky, které s posouzením promlčení jeho nároku nesouvisí, jak uvedeno shora.

VI.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2022

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu