Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1158/2025

24 Cdo 1158/2025-216

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou, se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, proti žalovaným 1)P. Š. a 2)D. Š., oběma zastoupeným JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou, se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, o určení, že žalobce je dědicem ze závěti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2024, č. j. -166, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2024, č. j. -131, zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal určení, že je závětním dědicem zůstavitele Z. Š., zemřelého 4. 4. 2022 (dále jen „zůstavitel“), a to na základě allografní závěti, sepsané dne 8. 2. 2022 [dále jen „závěť“] (výrok I rozsudku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů řízení 58 806 Kč (výrok II rozsudku).

2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal na základě předchozího odkazu pozůstalostního soudu určení, že je dědicem zůstavitele na základě výše označené, a nikoliv vlastní rukou sepsané (tzv. allografní) závěti.

4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

5. Otázka, jaké je postavení dvou povolaných svědků, kteří allografní závěť opatřili svými vlastnoručními podpisy a zda zákon stanoví pro vznik allografní závěti konkrétní postup, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil a „postavením“ obou svědků D. i S. [které v obecné rovině a shodně se soudem prvního stupně za způsobilé svědky pořízení závěti považoval] se zabýval jen při hodnocení věrohodnosti jejich výpovědi. Řečeno jinak: okolnost, že měl koncipovat text závěti svědek S. odvolací soud sama o sobě nevedla k závěru o nedůvodnosti žaloby. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti zčásti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu Tázal-li se snad dovolatel na to, zda byl svědek D. způsobilým svědkem, pokud spolehlivě neznal totožnost zůstavitele a podle jeho výpovědi mu ani nebyl předložen doklad totožnosti zůstavitele, pak i v tomto směru právní posouzení soudem prvního stupně, aprobované odvolacím soudem (viz odst. 10 napadeného rozhodnutí) sledovalo ustálenou judikaturu dovolacího soudu i komentářovou literaturu (na něž soudy obou stupňů zcela příhodně odkázaly), jež jsou zajedno v tom, že podle ustanovení , (dále jen „o. z.“) se svědci zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba, přičemž je dovozováno, že úkolem svědků allografní závěti, pořízené ve smyslu ustanovení o. z., je potvrdit totožnost zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila (k tomu srov. např. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. , nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. , případně právní názor vyjádřený v díle Novotný, P., Novotná, M. Nový, . Dědické právo. Praha: Grada Publishing, a.s., 2014, s. 51, podle kterého svědci buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována; shodně též Šešina, M., Muzikář, L., Dobiáš, P. Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, str. 72, podle nějž z povahy věci vyplývá, že musí jít o osoby, které zůstavitele znají, nebo jim zůstavitel musí před zahájením právního jednání svoji totožnost řádně prokázat, například svým občanským průkazem či pasem). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. ).

6. Obsahově vzájemně provázané otázky [to je a) zda slovní projev vůle zůstavitele „ano/jo“ je projevem vůle dostatečně určitým a srozumitelným, b) zda je pro platnost allografní závěti nezbytné, aby zůstavitel při jejím pořizování ústně potvrdil, že závětní obsahuje jeho pravou a vážnou poslední vůli, ačkoliv je takové potvrzení zároveň přímo písemně zachyceno v textu závětní y a c) zda zůstavitelovým prohlášením, které sám nesepsal, ale byl přítomen jeho přednesu a následně jej sám četl, a poté slovním projevem vůle „ano/jo“ zůstavitel projevuje určitě a srozumitelně svoji vůli] cílí ke kvalitě a formě obsahu prohlášení zůstavitele o tom, že jím podepsaná /závěť/ obsahuje projev jeho vůle. Daná otázka však byla rovněž v recentní judikatuře dovolacího soudu (jak na ni podrobně upozornily ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů) v úplnosti vyřešena a ani podané dovolání nemá potenciál, aby se od tam zakotveného řešení Nejvyšší soud odchýlil.

7. V opakovaně citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. , je vyloženo, že zůstavitel nemusí před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že obsahuje jeho poslední vůli jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně, a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ustanovení , ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), který se obsahově významně neodlišoval znění o. z., odpovídalo použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že obsahuje jeho poslední vůli. Bylo totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah y a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu y nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v ě uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. , nebo v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. ]. Uvedené názory sdílí i právní věda, podle níž může být výslovný projev vůle zůstavitele o tom, že obsahuje jeho poslední vůli, učiněn ústně, písemně, případně i jiným jednoznačným, nesporným a pochyby nevzbuzujícím způsobem, z něhož je zřejmé jeho vědomí skutečnosti, že obsahuje jeho poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí (srov. například Holub, M. . Komentář. 1. svazek. až 487. Praha: Linde, 2002, str. 648). Nejvyšší soud pak již jen pro úplnost doplňuje, že zatímco obč. zák. počítal s „projevením“ vůle zůstavitele, rozhodná (a nyní účinná) právní úprava v o. z. nově používá termín obsahově nepochybně rigidnější termín „prohlášení“ vůle.

8. Je nadbytečné zabývat se tím, zda tvrzený projev vůle zůstavitele v podobě „ano/jo“, jímž mělo být dle dovolatele zůstavitelem reagováno na předchozí přečtení sporné závěti svědkem S., byl z hlediska § 1534 o. z. dostatečný, neboť uvedené prohlášení zůstavitele ve své výpovědi nepotvrdil druhý svědek závěti D., který opakovaně a zcela opačně vypověděl, že “když přišli dovnitř domu zůstavitele, žalobce přítomné představil a posadili se ke stolu. S. závěť, kterou měl předepsanou, přečetl nahlas a poté ji předložil zůstaviteli. Ten si ji ještě jednou přečetl, při čtení měl brýle. Žalobce byl v té době mimo místnost. Po přečtení závěti ji Z bez komentáře podepsal, potom se podepsal svědek a naposledy S. Po podpisu se rozloučili a žalobce ho odvezl domů“ (odst. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně pak svědek D. vypovídal před soudem prvního stupně (viz odst. 7 jeho rozsudku), když uvedl, že: „…. pak S. začal závěť číst a pak ji předal zůstaviteli. Ten do závěti nahlížel, asi ji četl, pak ji podepsal a nic k tomu asi neříkal. Zůstavitel u toho měl silné dioptrické brýle, svědek si už nepamatuje, zda se zůstavitel na něco dotazoval. Pak u podepsal svědek a nakonec S. Poté došli pro žalobce, chvilku se hovořilo a pak to ukončili. Svědek si nevybavuje, zda před tím, než S. začal závěť číst, k závěti něco říkal nebo vysvětloval. S. závěť četl asi celou, svědek si ale nepamatuje, zda skutečně četl všechna čísla všech pozemků, neví, zda se upřesňovalo, o které konkrétní pozemky jde, podrobně se to ale nerozebíralo. Sám vyhotovení závěti k dispozici neměl, nemohl čtení kontrolovat, ani ho to nezajímalo“. Hodnotil-li soud prvního stupně i odvolací soud výpovědi obou svědků jako vzájemně rozporné (a tedy nevěrohodné) a nebyl-li s to svědek D. jednoznačně potvrdit nic jiného, než že po tvrzeném přednesení závěti (nebo její části, bez výčtu v závěti označených nemovitých věcí) S. tuto zůstavitel možná přečetl a určitě podepsal (aniž by tomu předcházelo či alespoň následovalo prohlášení, že podpisovaná obsahuje jeho závěť), je zřejmé, že tentýž svědek nepotvrdil, že by zůstavitel dal jakkoliv (byť i jen pronesením slov „“ano/jo“), tím méně bez pochybností najevo, že obsahuje jeho poslední vůli. Samotný podpis y není s to nahradit absentující (oběma svědky současně nepotvrzené) prohlášení zůstavitele, že podepisovaná obsahuje jeho poslední vůli.

9. Otázka, zda může výslovné prohlášení zůstavitele být nahrazeno obsahem podepisované y, je otázkou, která pro svou zcela zjevnou bezdůvodnost ( ) nemůže přípustnost dovolání ve smyslu založit, neboť její řešení vyplývá přímo z jednoznačného a obsahově nepochybného znění zákona, který výslovně požaduje, aby – jak ostatně správně uvádí samotný dovolatel – zůstavitel prohlásil o ě, že obsahuje jeho poslední vůli, nikoliv aby takové prohlášení obsahovala sama , k níž jako celku se má zůstavitelovo obligatorní prohlášení teprve vztahovat. Podpis zůstavitele na allografní závěti, přítomnost dvou svědků i zákonem vyžadovaná potřeba výslovného prohlášení zůstavitele o tom, že jím podepsaná obsahuje jeho poslední vůle plní vedle dalších funkcí (např. důkazní) i tzv. funkci varovnou: prohlášení o tom, že je poslední vůlí zůstavitele má vedle obligatorní písemné formy tohoto typu posledního pořízení a účasti dvou svědků pořizovatele závěti varovat před ukvapeností a učinit ho ostražitým při zásadním nakládání se jměním za života jím nabytým.

10. Zákonodárce nepožaduje, aby zůstavitel u, jež má obsahovat jeho závěť před svědky sepsal či podepsal, tyto úkony mohou svědectví dvou osob časově předcházet. Již proto je bez významu, že měl zůstavitel údajně podle svědků závěť před nimi podepsat, stejně tak je nerozhodné, co bylo obsahem podepsané y, jelikož zákonem vyžadované svědectví obou současně přítomných osob se nevztahuje ani k obsahu y, ani k podpisu zůstavitele, nýbrž výlučně k zůstavitelovu prohlášení, že obsahuje jeho poslední vůli (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1957 Sbírky rozhodnutí československých soudů, popř. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. ) a že prohlášení učinil svědkům známý zůstavitel. V poměrech projednávané věci však existence takového prohlášení opakovanými výpověďmi svědka D. prokázána nebyla.

11. V otázce vážící se k tomu, zda je dostačující, že zůstavitel reaguje na předchozí přečtení závěti toliko souslovím „ano/jo“, je třeba současně připomenout, že žalobce své právní posouzení věci v dovolání nepřípadně konstruuje na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud (resp. soud prvního stupně), a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze ( ). Soudy obou stupňů totiž neměly ani na základě výpovědí svědka S. a žalobce za prokázáno, že by zůstavitel uvedené sousloví pronesl, a naopak akcentovaly výpověď svědka D., který opakovaně (po poučení o právních následcích nepravdivé výpovědi) tvrdil opak, tedy že po přečtení závěti a před jejím podpisem, ba ani poté zůstavitel již k obsahu y nic dalšího nepronesl. Hodnocení důkazů je přitom doménou soudu prvního stupně a jejich přezkum pak úkolem soudu odvolacího, dovolací soud však v zásadě skutkovou instancí není a nepřísluší mu přehodnocovat provedené důkazy a odchylovat se od již učiněných skutkových zjištění. Ty pak nestály osamoceně, ale byly hodnoceny komplexně s přihlédnutím ke všemu ostatnímu, co za řízení vyšlo najevo (např. neobvyklý způsob koncipování závěti, zvolení zcela odlišné formy, než byla do té doby zůstaviteli vlastní /všechny dřívější závěti sepsal ve formě notářského zápisu/, významné rozpory ve výpovědích svědků, výsledky odborného zkoumání závěti v průběhu policejního prověřování, které nepotvrdilo ani nevyvrátilo, že jde o pravý podpis zůstavitele, atd.), nelze mít proto za to, že by závěry nižších soudů o zjištěném skutkovém stavu byly excesivní. Odložení trestního oznámení nezbavuje civilní soud povinnosti náležitě hodnotit důkazy a příslušné usnesení jej nijak nezavazuje ( arg. à contr. ).

12. Lze tak uzavřít, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) se od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlily, což vede k závěru o nepřípustnosti dovolání ve smyslu pokud jde o výrok o věci samé, když dovolání v části napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné. Dovolací soud proto podané dovolání odmítl ( )

13. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2025

JUDr. David Vláčil předseda senátu