Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 899/2025

26 Cdo 899/2025-94

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobkyně městské části Praha 14, se sídlem v Praze 9, Bratří Venclíků 1073/8, IČO 00231312, zastoupené JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, proti žalované I. D., zastoupené JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. -66, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 750 Kč k rukám JUDr. Josefa Pojezdného, advokáta se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně (pronajímatelka) se domáhala vyklizení bytu s odůvodněním, že se žalovanou (nájemkyní) uzavřela smlouvu na dobu určitou do 7. 8. 2023, žalovanou vyzvala 25. 9. 2023 k vyklizení a předání bytu, avšak žalovaná tak dosud neučinila.

2. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 4. 2024, č. j. -37, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat tam specifikovaný byt, do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek (výrok III).

3. K odvolání žalované (do výroků I a II) Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. -66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

4. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ) za splnění podmínky zastoupení advokátem ( a 4 ), Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “. Dovolání není z posléze uvedených důvodů přípustné.

5. Přípustnost dovolání nezakládá řešení otázky (kterou dovolatelka považuje za rozpornou s judikaturou Nejvyššího soudu), zda v případě nájemní smlouvy k bytu uzavřené na dobu určitou dochází uplynutím sjednané doby k zániku nájemního poměru, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná s rodinnými příslušníky v současnosti obývá byt bez právního důvodu, a žalobkyně se tak může domáhat ochrany vlastnického práva, a tedy i vyklizení bytu. Po zvážení okolností případu však pro tentokrát odmítl ochranu vlastnickému právu žalobkyně poskytnout, a to s odkazem na , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, pro zjevné zneužití práva žalobkyní.

6. K tomu dovolací soud uvádí, že ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci úvahu odvolacího soudu, že požadavek na vyklizení bytu zneužití práva ze strany žalobkyně představuje, nelze za zjištěných okolností za zjevně nepřiměřenou označit.

7. Pro úplnost lze dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu tak odpovídá ustálené judikatuře (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení , o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. ).

8. Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalované, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a zohlednil celou genezi dané věci.

9. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu překvapivost rozhodnutí, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. , a ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , uplatňuje jiný dovolací důvod (vady řízení), než který je uveden v K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné ( –238a ). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány – o takovou situaci ovšem podle obsahu spisu v dané věci nejde) přípustnost dovolání (podle ) nezakládají. Je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. ). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Námitky ohledně nemravnosti postupu žalobkyně s ohledem na historii nájemního vztahu a další jeho aspekty byly podstatou argumentace žalované od počátku řízení. Skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, s nímž žalobkyně nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé.

10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 7. 5. 2025

JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu