Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 269/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem, sídlem Palackého tř. 2203/186, 612 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -49 ze dne 2. 11. 2021 a usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. -40 ze dne 10. 9. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Napadenými rozhodnutími tak mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele garantovaných a d (dále jen "").

Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti dostatečně známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zamítána z důvodu údajného nenaplnění třetí zákonné podmínky, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 29. 1. 2021. Podle názoru stěžovatele nadepsané soudy nesplnění třetí zákonné podmínky dovozují výhradně z trestní minulosti stěžovatele, čímž jsou jejich závěry nesprávné a v duchu konstantní judikatury Ústavního soudu neakceptovatelné. Obecné soudy tak zcela rezignovaly na zjišťování aktuálních poznatků o osobnosti stěžovatele (např. navázání spolupráce s organizací Podané ruce o. p. s. v rámci resocializace, přípis družky o připojení k jeho žádosti o podmíněné propuštění), stavu jeho nápravy či jeho vnitřní proměny, čímž porušily jeho práva na soudní ochranu. Závěrem stěžovatel uvádí, že si je vědom uloženého trestu vyhoštění, a tento je připraven plně respektovat. Stěžovatel nemá v úmyslu se na území České republiky po výkonu trestu odnětí svobody (případně po podmíněném propuštění) zdržovat, neboť si je vědom všech jeho důsledků.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud primárně konstatuje, že otázce aplikace ustanovení o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439),

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 6. 2008,

sp. zn.

ze dne 12. 8. 2009,

sp. zn.

ze dne 9. 4. 2009,

sp. zn.

ze dne 25. 2. 2010, sp. zn.

III. ÚS 991/15

ze dne 29. 4. 2015,

sp. zn.

ze dne 20. 9. 2016, sp. zn.

III. ÚS 1455/17

ze dne 30. 5. 2017, případně usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 10. 2018, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených předpokladů mimořádným institutem, který dává soudu možnost - nikoliv však povinnost - odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Jinými slovy, užití tohoto beneficia není nárokové a automatické. Je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda podmínky pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uloženého trestu nastaly. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že tomu tak není, jedná se o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy výklad obecných soudů je poznamenán zjevným faktickým omylem či logickým excesem (vnitřním rozporem), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), nález

sp. zn.

ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].

Podmíněné propuštění je podle spojeno s třemi kumulativními podmínkami, přičemž stěžovatel dle závěrů obecných soudů naplnil pouze dvě z nich, a to podmínku výkonu stanovené délky trestu a prokázání polepšení ve výkonu trestu. Ústavní soud musí konstatovat, že v nyní projednávaném případě závěr obecných soudů o nenaplnění třetí podmínky z ústavněprávního hlediska obstojí. Jelikož všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně, je zjevné, že obecné soudy nepochybily, pokud za daných okolností žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítly. V této souvislosti je nutné připomenout, že otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Ačkoliv důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje, musí být závěr soudce především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 1. 2014).

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že k apriornímu vyloučení možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v případě stěžovatele nedošlo. Soudy se otázkou splnění všech zákonných podmínek pro podmíněné propuštění řádně zabývaly, zhodnocení podstatných okolností věnovaly odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Odkaz stěžovatele na nález

sp. zn.

ze dne 29. 1. 2021 je tak v kontextu výše uvedeného nutné označit za nepřípadný. Naopak závěry obecných soudů (zejména Krajského soudu v Brně) plně konvenují závěrům přijatým v recentním nálezu

sp. zn.

ze dne 15. 2. 2022, v němž Ústavní soud konstatoval, že porušením y není, je-li zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění založeno na zjištění, že žadatel již v minulosti po podmíněném propuštění za stejných podmínek selhal, či se tak dokonce stalo opakovaně, což je evidentně případ stěžovatele (viz bod 5 odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně). Navíc soudy ze spisu nezjistily žádnou objektivní skutečnost, že stěžovatel tentokrát území České republiky skutečně dobrovolně opustí, když opakovaně nerespektoval uložené tresty vyhoštění a i nadále se bez povolení na území České republiky zdržoval.

Napadená rozhodnutí obecných soudů tak lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu y.

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu