Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 768/2025

24 Cdo 768/2025-174

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. F., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, za účasti 1) K. H. K., 2)J. S., 3) T. S. a 4)D. S., všech zastoupených M. T., obecným zmocněncem, o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, ze dne 10. června 2022, č. j. V-23603/2022-101-25, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2024, č. j. -98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. -52, zamítl žalobu, kterou se žalobce [v řízení podle části páté ] domáhal povolení vkladu vlastnického práva v jeho prospěch

,

a to k ideální ¼ pozemků parc. č. XY a XY a domu č. p. XY stojícím na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „předmětné nemovité věci“), a tím nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, ze dne 3. 6. 2022, č. j. V-23603/2022-101-25 (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit účastníkům náklady řízení (výroky II., III., IV. a V.).

2. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu).

3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal povolení vkladu vlastnického práva v jeho prospěch (z titulu, že je jediným právním nástucem po M. W., zemřelé dne 29. 11. 2011), kde tzv. vkladovou u byla darovací smlouva uzavřená dne 5. 5. 2005 mezi žalobcem (jako obdarovaným) a M. W. (jako dárkyní) s tím, že vlastnické právo posledně jmenované k předmětným nemovitostem bylo odvozováno od usnesení Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 1961, sp. zn. obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že v rozhodné době roku 1961 [kdy probíhalo dědické řízení po K. H.] však žádné takové rozhodnutí o (potvrzení) nabytí dědictví pro jeho pozůstalou dceru M. W. vydáno nebylo. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 16. 3. 2021 vydal Obvodní soud pro Prahu 8 stejnopis usnesení ze dne 10. 2. 1961, jež mělo údajně vydat Státní notářství pro Prahu 8 pod sp. zn. , které se však zjevně liší od protokolu jím sepsaného v dědickém řízení ke dni 10. 2. 1961. Státní notář projednávající dědictví tehdy pouze vyhlásil usnesení, kterým určil obecnou cenu pozůstalosti; -toto usnesení mělo být podle zmíněného protokolu následně vyhotoveno, když až po jeho nabytí právní moci notář předpokládal následné vydání usnesení o dědickém právu, „a to poté, co budou zaplaceny dědické poplatky“. Zamýšlené usnesení o dědictví podle všeho vyhotoveno nebylo, neboť již dne 18. 3. 1961 vydalo naopak Státní notářství pro Prahu 8 rozhodnutí o odúmrti podle tehdy účinného (tzv. střední) , na jehož základě bylo v listopadu 1961 namísto spoluvlastnického podílu zůstavitele H. nově vloženo vlastnické právo ve prospěch čs. státu, tehdy Československé socialistické republiky. V rovině právního posouzení soud prvního stupně jednak odkázal na závěry, které v daném řízení zaujal příslušný katastrální úřad (jenž zpochybňoval závaznost navrženého a dosavadního zápisu v katastrálním operátu), a k problematice průběhu dědického řízení H. dodal, že za situace, kdy jeho dědičkou nebyla M. W. (vzdor později nesprávně vydanému stejnopisu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8), není podstatné řešení otázky, zda účinky přechodu vlastnického práva v dědickém řízení nastaly již sepsáním protokolu v dědickém řízení dne 10. 2. 1961 nebo až vystavením potvrzení o nabytí dědictví podle středního . Doplnil rovněž, že předmětné nemovité věci byly v režimu a 3 , o mimosoudních rehabilitacích, následně vydány oprávněným osobám, mezi nimiž žalobce nevystupoval, na stávající účastníky řízení byla spoluvlastnická práva převáděna postupně dle navazujcích darovacích smluv, přičemž účastníci řízení opírají svá spoluvlastnická práva o právní tituly odlišné, kdy „platnost právního titulu žalobce na straně jedné a účastníků řízení na straně druhé k totožnému předmětu (spolu)vlastnictví se navzájem vylučují“, a tudíž podle soudu prvního stupně „existuje spor o vlastnické právo k předmětným nemovitostem týkající se podílu ideální ¼ k nim“. Soud prvního stupně proto žalobu podle zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle

4. Odvolací soud závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a doplnil, že při posouzení důvodnosti projednávaného odvolání přihlédl též k závěrům vysloveným ve skutkově obdobné věci týkající se žalobce, jež byla předmětem řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. . Tehdy soud zaujal názor, že ani žalobcem doložená – potvrzení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. – není ve skutečnosti pravým nabývacím titulem pro M. W. ohledně převáděné nemovité věci, neboť se nejedná o usnesení soudu, resp. státního notářství o potvrzení nabytí dědictví, které muselo mj. obsahovat, jaké zápisy lze podle tohoto usnesení vykonat ve veřejných knihách (odkazováno bylo na z roku 1950, resp. , kterým se rozšiřuje působnost státního notářství). S ohledem na změnu právní úpravy se žalobce snažil překonat logickou mezeru mezi stavem katastru a navrhovaným vkladem, což současná právní úprava umožňuje ( , o katastru nemovitostí, dále jen „katastrální zákon“), jelikož nyní zapsanými vlastníky předmětných nemovitostí jsou účastníci (tohoto řízení). Žalobce však i podle mínění odvolacího soudu doposud nepředložil žádnou u, z níž by bylo možné učinit závěr, že M. W. byla oprávněna nakládat s předmětnými nemovitostmi, a že tudíž lze povolit vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobce. Za popsané situace nelze návrhu na povolení vkladu vyhovět, neboť otázka, zda M. W. je či není dědičkou H., doposud pravomocně vyřešena nebyla, přičemž v řízení podle části páté , rozhoduje-li se o povolení vkladu do katastru nemovitostí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, tuto otázku řešit nelze.

5. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.)

6. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolání není především tzv. objektivně přípustné, směřuje-li proti výroku II. až V. rozsudku odvolacího soudu, o nákladech odvolacího řízení, a proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byly potvrzeny nákladové výroky II. až V. rozsudku soudu prvního stupně, neboť zákon nyní dovolání proti nákladovým výrokům nepřipouští [ ].

8. Je-li činností soudu v řízení podle části páté nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Soud zde totiž „na místě správního orgánu“ rozhoduje znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. ), o téže věci. Také proto se v ustanovení předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu.

9. Uvedené v projednávané věci mimo jiné znamená, že soud, který na základě podané žaloby v řízení podle části páté projednává a rozhoduje věc vkladu práva do katastru nemovitostí, v níž byl rozhodnutím katastrálního úřadu návrh na vklad zamítnut, se může (protože projednává a rozhoduje znovu právě takový návrh) věcí zabývat jen v rámci těch zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí o takové věci samotnému katastrálnímu úřadu. V opačném případě by totiž takové řízení nebylo novým projednáním téže věci soukromoprávní povahy soudem, ale – při možnosti „vnesení“ do soudního řízení „poprvé“ nových hmotněprávních kritérií – by se stalo řízením nalézacím sporným ve smyslu části třetí Soudní řízení podle části třetí a podle části páté je třeba důsledně odlišovat; každé má jiný charakter a řízení podle části páté také předpokládá, že je tu primárně založena ve věci soukromoprávní povahy pravomoc jiného orgánu nežli civilního soudu, viz ,2 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. ).

10. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že katastrální úřad má charakter tzv. knihovního orgánu, a proto při rozhodování o tom, zda vklad povolí či nikoliv, není vůbec nadán pravomocí rozhodovat o existenci či o rozsahu práv k nemovitostem (jakožto evidenční orgán rozhoduje pouze o povolení vkladu takových práv do katastru). Proto je nutné, aby případný nesoulad mezi skutečným právním stavem a stavem evidovaným v katastru nemovitostí, nelze-li jej odstranit tzv. vkladuschopnou u, byl odstraněn ve sporném řízení podle části třetí zahájeném odpovídající určovací žalobou.

11. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2023, sp. zn. , bylo vyloženo, že v řízení před katastrálním úřadem nelze posuzovat sporné skutečnosti. Ustálená praxe Nejvyššího soudu (srov. například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , v němž se uvádí, že platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, pozn.: v této věci žalovaných 1) až 4), katastrální úřad nezkoumá, a to ani v rozsahu, v jakém je sám oprávněn posoudit platnost právního úkonu, na jehož základě má být právo do katastru nemovitostí teprve zapsáno) přitom odpovídá i precedenčně závazné ( y) judikatuře soudu ochrany ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. ), byť se závěry uvedených rozhodnutí vztahovaly ještě k dříve účinnému katastrálnímu zákonu, je však uplatnitelná i v poměrech projednávané věci a za současné právní úpravy, kdy nyní účinný katastrální zákon nároky týkající se zápisů veřejných listin (namísto pouhého zápisu prováděných nyní obligatorně vkladem) dále ještě zpřísnil (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. ).

12. Ve sledovaných souvislostech možno připomenout, že žalobce podal návrh na vklad k příslušnému katastrálnímu úřadu až 11. 2. 2022, a proto je třeba při rozhodování o takovém návrhu vycházet důsledně z nyní účinné právní úpravy, neboť podle katastrálního zákona platí, že y sepsané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a splňující náležitosti stanovené dosavadními právními předpisy jsou vkladovými listinami, i když nesplňují náležitosti předepsané tímto nebo jiným zákonem. Chybějící náležitosti musí obsahovat návrh na vklad. Jen zápisy do katastru na základě listin doručených katastrálnímu úřadu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy 1. 1. 2014 – poznámka Nejvyššího soudu) se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Z uvedeného rezultuje, že žalobcův návrh adresovaný katastrálnímu úřadu je třeba projednat a rozhodnout o něm způsobem předvídaným nyní účinným katastrálním zákonem.

13. Návrhu žalobce na povolení vkladu vlastnického práva nebylo možné v této věci za žádných okolností vyhovět z důvodů, které přehledně uvedl ve svém vyjádření katastrální úřad a které převzal za své soud prvního stupně (srov. bod 31 odůvodnění jeho rozhodnutí).Žalobce a zčásti i soudy obou stupňů (zejména pak odvolací soud) se totiž poněkud nadbytečně zabývaly pro věc z hlediska navrženého vkladu právně zcela nerozhodnou argumentací žalobce mířící k tomu, zda byla M. W. dědičkou H. (či nikoliv).

14. Soudy totiž jinak správně vycházely ze znění katastrálního zákona, podle něhož ve vkladovém řízení katastrální úřad zkoumá u vkladové y, která je soukromou u, zda navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru; z tohoto hlediska není na překážku povolení vkladu, pokud logickou mezeru mezi zápisem v katastru a navrhovaným vkladem podle vkladové y navrhovatel doloží současně s návrhem na vklad listinami, které návaznost vkladové y na dosavadní zápisy v katastru doplní; tyto y však musí mít náležitosti vkladových listin. Obdobně se postupuje u listin veřejných (např. rozhodnutí soudu či státního notářství o dědictví), k tomu srov. katastrálního zápisu.

15. V dané věci o žádné žalobcem předestírané „překlenutí logické mezery“, jak o něm uvažoval i odvolací soud, nešlo, neboť ona „mezera“ může být vyplněna jen ve vztahu mezi dosavadním stavem zápisů (zde vlastnického práva), který tu je v době podání návrhu na vklad na straně jedné a navrhovaným zápisem na straně druhé. Ze skutkových zjištění nižších soudů a ostatně i z nesporných tvrzení účastníků plyne, že ke dni zahájení řízení o vkladu (spolu)vlastnického práva byli jako spoluvlastníci předmětných nemovitých věcí evidováni jen současní účastníci řízení. Navrhovaný vklad vlastnického práva však není odvozován od dosavadních zápisů v katastru (ve stavu k 11. 2. 2022) a nedokládá, že by žalobce měl nabýt (spoluvlastnictví) od některého ze současných účastníků (či jejich nástupců). V řízení o vkladu vlastnického práva je přitom pojmově vyloučeno – jak bylo podrobně vyloženo výše – řešit právní vztahy, které nastaly (měly údajně nastat) před zápisem (spolu)vlastnického práva osoby, jež má v důsledku navrženého vkladu svého práva pozbýt. Tedy nebylo možno v katastrálním řízení ani předběžně zkoumat platnost restituční dohody, tím méně pozdější nabývací tituly svědčící současným účastníkům řízení 1) až 4). Lakonicky řečeno: zmiňovanou mezeru lze v zásadě vyplnit jen tzv. do budoucna, tedy počínaje stavem zápisů v katastru ke dni zahájení řízení, a to v relaci k zápisu, jehož má být dosaženo navrhovaným vkladem. Naproti tomu je vyloučeno (s výjimkou nastolenou tzv. poznámkou spornosti) doplňovat jakékoliv mezery „do minulosti“ a zabývat se zpochybňováním zápisů existujících ke dni zahájení vkladového řízení.

16. Platí i nadále, že tam, kde dochází ke vkladu derivativním způsobem nabytého práva (zejména v důsledku jeho převodu či přechodu), musí nově provedený zápis logicky navazovat na zápis předchozí (dosavadní). V případě právního jednání musí právo jednající osoby, která právo převádí, zřizuje, mění nebo ruší, vyplývat z (aktuálního) stavu zapsaného v katastru (míněno ke dni zahájení řízení o vklad vlastnického práva). Ve vkladovém řízení lze povolit nejen vklad opírající se přímo o dosud zapsaný stav, nýbrž zákon nyní výslovně připouští dříve jen praxí dovozovanou možnost tzv. „zápisu (nyní vkladu) skokem“. Taková možnost však dopadá výlučně a jen na situaci, kdy ten, kdo se vkladu domáhá, vyplní logickou mezeru a doloží, že mu svědčí na základě tzv. souvislé řady tzv. vkladu schopných listin vlastnické právo odvozované vždy od osoby zapsané ke dni zahájení řízení jako vlastníka či spoluvlastníka evidované nemovité věci. V přítomné věci se však žalobce nepřípustně dožadoval provedení vkladu odvozovaného nikoliv od některého ze současných knihovních spoluvlastníků předmětných nemovitých věcí, nýbrž od M. W., resp. H., kteří ovšem ke dni zahájení katastrálního řízení jako vlastník či spoluvlastník předmětných nemovitých věcí zapsáni nebyli.

17. Řečeno jinak: dovolatel se v podaném mimořádném opravném prostředku dožaduje fakticky toho, aby katastrální úřad (resp. na jeho místě soud rozhodující v řízení podle části páté ) věcně zkoumal existenci sporné skutečnosti – tedy zda se současní účastníci řízení 1) až 4) stali v rozsahu id. ¼ k celku sporných nemovitostí spoluvlastníky z titulu platných právních jednání, na jejichž základě bylo v minulosti zapsáno jejich (spolu)vlastnické právo do katastru nemovitostí. To ale ze shora vylíčených důvodů ve vkladovém řízení (a tedy ani v navazujícím řízení podle části páté ) pojmově možné není a platnost nabývacích titulů si pro nedostatek vlastní pravomoci nemůže katastrální úřad (a posléze ani soud, který má nahradit jeho rozhodnutí) posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou (prejudiciální). Již pro zcela zřejmou absenci zápisové návaznosti nemůže být dovolání žalobce v dané věci ve smyslu přípustné.

18. Na dalších dovolatelem vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde v podobě absence návaznosti navrhovaného vkladu na dosavadní zápis), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle , neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19. Jen se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání koncipováno, lze ve stručnosti doplnit, že žalobcem opakovaně tvrzená skutečnost, že M. W. byla dědičkou H., ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v nejmenším neplyne [soudy naopak dospěly po provedeném dokazování k jednoznačnému závěru, že potvrzení vydané Obvodním soudem pro Prahu 8 v roce 2015, stejně jako některé jeho navazující písemnosti, neodpovídají skutečnému průběhu a konečnému výsledku dědického řízení, podle něhož dědictví H. nabyl z titulu odúmrti tehdejší čs. stát. Tím měly soudy nižších stupňů domněnku správnosti veřejné y předkládané žalobcem za vyvrácenou ( )]. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobce v dovolání nepřípadně konstruuje na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud (resp. soud prvního stupně), a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze ( ). Uvedené představuje další (samostatně stojící) důvod, pro který dovolání nebylo možné shledat ve smyslu přípustným.

20. Vady řízení namítané žalobcem (tkvící v okolnosti, že nebyl vyzván k předložení blíže označené y) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu ) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.

21. Odtud plyne, že dovolání směřující do nákladových výroků bylo objektivně nepřípustné a ve vztahu k věci samé je dovolání zjevně bezdůvodné, když se odvolací soud navíc neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, což vede k závěru, že nebyly dány důvody přípustnosti dovolání ve smyslu Nejvyšší soud proto dovolání jako celek podle odmítl.

22. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 4. 2025

JUDr. Roman Fiala předseda senátu