Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2531/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti nezl. T. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem Na Poříčí 19, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2021 č. j. -67 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021 č. j. -20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 12. 10. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního závěru Nejvyššího správního soudu, že veřejná škola neposkytující prezenční vzdělání není v postavení správního orgánu a není tak pasivně legitimována v řízení o žalobě podané stěžovatelem podle Stěžovatel uvádí, že mu v důsledku napadených rozhodnutí byla efektivně odňata možnost domáhat se svých práv před soudy (denegatio iustitiae).

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, student Gymnázia X (dále jen "vedlejší účastník"), se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, který měl spočívat v neposkytování výuky v souladu se zákonem, neboť výuka probíhala distanční formou. Městský soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2021 č. j. -88 žalobě stěžovatele vyhověl a rozhodl, že se vedlejšímu účastníkovi zakazuje uskutečňovat vzdělávání distanční formou a přikazuje se mu obnovit denní formu vzdělávání v souladu s jeho školním vzdělávacím programem. Nejvyšší správní soud nejdříve v záhlaví citovaným usnesením přiznal kasační stížnosti vedlejšího účastníka odkladný účinek a následně v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek městského soudu zrušil (výrok I.) a žalobu stěžovatele odmítl (výrok II.). S ohledem na závěr usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. -51 dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky řízení, neboť vedlejší účastník nevykonával žádnou pravomoc svěřenou mu při výkonu veřejné správy a nevystupoval ani jako správní orgán ve smyslu

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.

Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že již v minulosti ústavní stížnosti studentů proti krizovým opatřením vlády zakazujícím prezenční výuku na základních či středních školách odmítal jako návrhy nepřípustné (srov. usnesení

sp. zn.

) nebo podané někým zjevně neoprávněným (srov. usnesení

sp. zn.

,

nebo

sp. zn.

). V nyní posuzovaném případě je krizové opatření, na jehož základě vedlejší účastník neposkytoval prezenční vzdělávání (usnesení vlády České republiky ze dne 14. 2. 2021, č. 129, publikované pod č. 63/2021 Sb.) ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

nebo

) považován za právní předpis sui generis.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě a v ě, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Ústavní soud ověřil, že kasační soud rozhodoval nestranně, se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté y

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud napadený rozsudek řádně odůvodnil, přičemž vycházel ze své dosavadní judikatury. V souvislosti s řešením otázky pasivní žalobní legitimace vedlejšího účastníka kasační soud přiléhavě odkázal na napadené usnesení rozšířeného senátu, v němž dospěl k závěru, že "zakázala-li vláda krizovým opatřením vydaným podle , o krizovém řízení (krizový zákon), osobní přítomnost žáků na vzdělávání v základní škole, nelze pro účely řízení o zásahové žalobě považovat za původce zásahu spočívajícího v neumožnění prezenční výuky základní školu ( )." Rozšířený senát v napadeném usnesení dále uvedl, že "postup školy nemohl z povahy věci zasáhnout do práv žáků. Právě naopak, sama škola byla předmětem veřejnoprávního působení vlády. (...) Není podstatné, zda škola měla či neměla nějakou diskreci. Podstatné je, že v situaci, kdy vláda nařídila krizovým opatřením distanční výuku, respektive zakázala osobní přítomnost žáků na výuce, není škola správním orgánem, který by žáky zkracoval na právech. Ve skutečnosti je totiž v takové situaci rovněž škola osobou, jejíž práva a povinnosti jsou přímo dotčena krizovým opatřením. Pak ale není možné v podstatě uměle do zásahové žaloby začlenit školu, která původcem zásahu není."

Výše rekapitulované právní závěry, z nichž vycházel Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a nesouhlasí tak s argumentací stěžovatele, který zpochybňuje způsob, jakým se kasační soud vypořádal s jeho námitkami, opakovaně vznesenými ve správní žalobě, jakož i v přípisu zaslaném rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (označeném jako amicus curiae brief) ve věci sp. zn. , a v němž v konečném důsledku spatřuje i porušení svých základních práv. Závěr Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci, že vedlejší účastník nevykonával žádnou pravomoc svěřenou mu při výkonu veřejné správy a nevystupoval ani jako správní orgán ve smyslu , považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (na základě důvodného návrhu vedlejšího účastníka) Ústavní soud připomíná svoji rozhodovací praxi k povaze takového rozhodnutí (např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

). Přezkum takového dílčího procesního rozhodnutí může být toliko omezený, tj. v rámci posouzení, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. nález

sp. zn.

). Takové vady však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v souladu s předchozí judikaturou a je řádně odůvodněno smyslem přiznávání odkladného účinku kasační stížnosti, jakož i samotnou podstatou správního soudnictví, kdy soudní přezkum se týká již pravomocných a vykonatelných správních rozhodnutí.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší době.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu