Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 145/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Hrdinou, advokátem se sídlem Brno, Sochorova 3221/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021 č. j. -2567, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 26. 1. 2021 č. j. -2505 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 12. 2019 č. j. -2436, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. c) . Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži zrušen a stěžovatel byl nově odsouzen pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, a to jeho účetnictvím za roky 2010 a 2011, výkazy spotřeby jednotlivých materiálů a zejména zpracování znaleckého posudku. Znalecký posudek měl prokázat pravdivost jeho tvrzení, že předmětná zdanitelná plnění, která byla ze strany orgánů činných v trestním řízení považována za fiktivní, se reálně uskutečnila. Upozorňuje na skutečnost, že soud prvního stupně neprovedení navrhovaných důkazů vůbec neodůvodnil. Soud odvolací pak neprovedení důkazů odůvodnil jejich nadbytečností, s čímž stěžovatel vyjadřuje nesouhlas. Podle něj nebylo postaveno najisto, že své nezpochybňované výstupy mohl realizovat i přes údajnou fiktivnost předmětných dílčích dodávek od jiných subjektů. Odkazuje na nález

sp. zn.

, který lze podle jeho názoru vztáhnout i na jeho případ.

Stěžovatel dále trestním soudům vytýká, že odmítly aplikovat na jeho případ institut účinné lítosti, a to jak v jeho obecné podobě podle , tak v podobě zvláštní účinné lítosti podle . Uvádí, že o možnosti existence trestního stíhání se dozvěděl až dne 29. 3. 2016, kdy mu bylo doručeno usnesení policejního orgánu o zajištění jeho nemovitosti jako náhradní hodnoty v rámci podezření ze spáchání trestného činu. Podle svého tvrzení k tomuto dni již uhradil 1 196 318 Kč z celkového nedoplatku 1 479 038 Kč. Odkazuje na nález

sp. zn.

a má za to, že je třeba z něj vycházet i pro jeho trestní věc a Nejvyšší soud se s ním ve svém usnesení nevypořádal. Je přesvědčen, že mu nemůže být kladeno k tíži, že daňový nedoplatek uhradil až po využití opravných prostředků v daňovém řízení. K závěru trestních soudů o nesplnění podmínky dobrovolnosti uhrazení nedoplatků namítá, že vychází z premisy, jež je v rozporu s principem presumpce neviny. Uzavírá, že v době, kdy výše uvedenou část daňového nedoplatku uhradil, neměl a ani nemohl mít povědomí o jakémkoli trestním řízení, jež by proti němu bylo vedeno.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. , , y). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález

sp. zn.

); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy

sp. zn.

,

či usnesení

sp. zn.

).

Jestliže stěžovatel brojí proti tomu, že trestní soudy neprovedly jím navrhované důkazy, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy

sp. zn.

či

). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy

sp. zn.

či

).

V nyní projednávané věci se jednalo právě o takový případ. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") na č. l. 21-23 předně shrnul důvody uvedené již v rozsudku nalézacího soudu, pro které trestní soudy nemohly uvěřit obhajobě stěžovatele, resp. kvůli kterým jeho tvrzení vyhodnotily jako nelogická a účelová. Ústavní soud v této argumentaci neshledává žádnou podstatnou vadu, která by mohla být důvodem, aby zpochybňoval stěžejní závěr trestních soudů, že společnosti, které měly být stěžovatelovými údajnými subdodavateli, ve skutečnosti nevyvíjely žádnou podnikatelskou činnost a jejich jednatelé byli tzv. "bílí koně" (osoby bez domova či natolik sociálně slabé, že i za relativně malou odměnu byly ochotné cokoli podepsat) ovládaní spoluobžalovaným L.

Pokud za dané situace krajský soud odmítl jako nadbytečné provedení znaleckého posudku z oboru účetnictví, jak navrhoval stěžovatel, nelze tomu podle Ústavního soudu ničeho vytknout. Závěry vyplývající z nálezu

sp. zn.

, na nějž stěžovatel odkazuje, na nyní projednávanou věc nedopadají, neboť trestní soudy podrobně a přesvědčivě odůvodnily svůj závěr o spolehlivém objasnění skutkového stavu a tím i o nadbytečnosti provedení navrhovaných důkazů.

Ústavní soud nemůže ani přisvědčit tvrzení stěžovatele, že v jeho případě měl být aplikován institut účinné lítosti, ať již obecný upravený v , anebo zvláštní účinná lítost podle . Odkazuje v tomto ohledu zejména na č. l. 7-10 usnesení Nejvyššího soudu, kde byla uvedená námitka stěžovatele spolehlivě a s přesvědčivou argumentací vyvrácena.

Nejvyšší soud zde logicky vycházel primárně z toho, že ustanovení upravující zvláštní případ účinné lítosti se podle výslovného znění vztahuje pouze k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle , nikoli tedy také na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , za který byl stěžovatel odsouzen. Ve vztahu k nálezu

sp. zn.

Nejvyšší soud správně uvedl, že se jedná o ojedinělé rozhodnutí, které je v rozporu mj. s judikaturou Ústavního soudu, odkázal na komentářovou literaturu a racionálně vyloučil možnost použití analogie. Tuto argumentaci Ústavní soud akceptuje a odkazuje na usnesení

sp. zn.

, v němž odmítl rozšiřovat doslovné znění tak, aby se tento zvláštní případ účinné lítosti mohl uplatnit i ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle . V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod se od tohoto názoru odchýlit.

Pokud jde o obecnou účinnou lítost podle , Nejvyšší soud připomněl, že stěžovatel uhradil svůj nedoplatek v plné výši až 27. 2. 2017, tedy dlouho poté, co orgány činné v trestním řízení počaly činit konkrétní kroky k jeho osobě; stěžovatel ostatně sám připouští, že se o možnosti svého trestního stíhání dozvěděl dne 29. 3. 2016. Pokud jde o část nedoplatku ve výši 1 196 318 Kč, kterou již stěžovatel právě ke dni 29. 3. 2016 podle svého tvrzení uhradil, Nejvyšší soud k tomu s oporou o svou judikaturu (usnesení sp. zn. a usnesení publikované pod č. rozh. tr.) uvedl, že zaplatí-li pachatel trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle dodatečně zkrácenou daň na základě platebního výměru vydaného správcem daně, bude možno o hovořit dobrovolném jednání ve smyslu jen ve výjimečných odůvodněných případech.

Ústavní soud již v minulosti dospěl k obdobnému právnímu názoru, když v usnesení

sp. zn.

v souvislosti s trestným činem podle konstatoval, že účinná lítost by mohla být akceptována, pokud by k ní došlo ještě před ukončením kontroly správce daně, a nikoliv až poté. Ani v nyní projednávané věci se od tohoto právního názoru odchylovat nebude a odmítá tvrzení stěžovatele, že by tento náhled vycházel z premisy kolidující s principem presumpce neviny. Stěžovatel počal uhrazovat nedoplatky na dani až na základě pravomocného rozhodnutí správce daně, tedy poté, co byl tento daňový nedoplatek (představující zkrácení daně) autoritativně konstatován. V tento okamžik už tedy stěžovatel jednal nikoli v obecné obavě z trestního stíhání, ale v důsledku konkrétní okolnosti, z níž riziko trestního stíhání pronikavě vyplývalo. Uhrazení nedoplatku na dani tak jistě v jeho případě nelze považovat za změnu jeho vnitřního postoje ke spáchanému činu, ale za jednání vyvolané obavou z bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Také Ústavní soud proto došel k závěru, že ani podmínky obecné účinné lítosti ve smyslu stěžovatel nesplnil.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu