Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 284/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Babky, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2021, č. j. -305, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. -278, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv, zakotvených v d (dále jen " "), v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 9. 2020, č. j. -253, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že stěžovatel je dědicem po Jiřím Svobodovi (zemřelém v roce 2018), a to dědicem třetí dědické třídy k dědění povolaným podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") k jedné polovině pozůstalosti. Městský soud totiž neshledal důvodnými námitky stěžovatele (jež se do značné míry shodují s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti) a naopak uzavřel, že bylo prokázáno, že zůstavitel Jiří Svoboda vlastnoručně sepsal a podepsal závěť datovanou dne 9. 9. 2009 a že v té době byl plně schopen takového právního jednání.

3. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatelem v dovolání vymezená otázka "síly" dědického titulu nebyla podle Nejvyššího soudu otázkou, na které by bezprostředně záviselo rozhodnutí městského soudu. Podle Nejvyššího soudu je přitom zřejmé, že stěžovatel otázku síly dědického titulu neuplatnil v předchozích fázích řízení a v řízení před Nejvyšším soudem prostřednictvím této otázky ve skutečnosti vznáší výhrady ke správnosti skutkových zjištění, které byly pro právní posouzení věci městským soudem rozhodující. Stěžovatel tak v rámci dovolacího řízení činí z výsledků dokazování odlišná skutková zjištění, než která z výsledků dokazování učinil městský soud, a z těchto vlastních výsledků dokazování dovozuje vlastní právní názor na věc. Skutková zjištění městského soudu jako soudu odvolacího však přezkumu vzhledem k podmínkám dovolacího řízení daným zákonem v zásadě nepodléhají.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal, a to již proto, že odůvodnění podané v ústavní stížnosti neobsahuje ústavněprávní relevantní argumentaci.

7. K výchozí stížnostní námitce stěžovatele, podle níž notář jako soudní komisař nepostupoval v dané věci zcela správně, odkázal-li právě stěžovatele k podání žaloby k popření pravosti závěti (neodkázal-li tedy k podání takové žaloby naopak žalovaného - v daném případě závětního dědice), Ústavní soud uvádí, že již toto úvahové východisko stěžovatele nelze bez dalšího přijmout. Obecně totiž skutečně platí, že ustanovení (podle něhož se při konkurenci práv dědice z nepopřené závěti a dědice ze zákona odkáže k podání žaloby k uplatnění práv právě dědic ze zákona) je ustanovením speciálním k , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), podle něhož se k podání shora uvedené žaloby odkáže dědic s nejslabším dědickým právem (protože ale stěžovatel pravost závěti předkládané žalovaným popřel, měl to být podle stěžovatelova názoru právě žalovaný, kdo měl být odkázán na hájení svých práv na jiné soudní řízení). V tomto kontextu ovšem stěžovatel poněkud přehlíží, že popírá-li zákonný dědic pravost závěti, musí tak činit hodnověrnými tvrzeními [srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 1940, R II 253/39 (sbírka Vážný, dostupná mimo jiné v právním informačním systému ASPI)].

8. Aniž by se pak Ústavní soud vyjadřoval k tomu, zda stěžovatelem uplatněné námitky mající podle něj vést ke zpochybnění žalobcem předkládané závěti byly dostatečně věrohodné či nikoliv, musí v návaznosti na takto judikovaný právní závěr, jehož prostřednictvím je interpretována i současná právní úprava, akceptovat, že nepovažoval-li notář jako soudní komisař námitky stěžovatele k závěti za dostatečně přesvědčivé (nazíráno vždy ke konkrétním okolnostem případu), nepochybil, pokud za dědice se slabším dědickým právem, jenž má své právo bránit před soudem, považoval stěžovatele, bez ohledu na vzájemný vztah a zákona o zvláštních řízeních soudních.

9. Obecným soudům dále ani podle Ústavního soudu nepřísluší, aby přehodnocovaly odborné závěry znalce, pokud tyto jsou v obecné rovině dostatečně přesvědčivé a logické. Proto obecné soudy ve věci stěžovatele nepochybily, pokud vyšly z posudku soudem ustanovené znalkyně z oboru písmoznalectví (nadto před soudem vyslechnuté), že zůstavitel závěť podepsal a s vysokou mírou pravděpodobnosti ji sám sepsal (k podrobnostem vážícím se k charakteristikám zůstavitelova stylu psaní Ústavní soud odkazuje na podrobně odůvodněná rozhodnutí přiložená samotným stěžovatelem k ústavní stížnosti). Již v odůvodnění shora citovaného rozhodnutí obvodního soudu je přitom zmíněna pravděpodobná příčina, proč si zůstavitel nepřál, aby po něm stěžovatel dědil (stěžovatel měl totiž zůstavitele nutit k tomu, aby opustil dům, v němž prožil celý život). Na věrohodnosti tohoto závěru - aniž by tento byl pro posouzení věci rozhodující - ničeho podle Ústavního soudu bez dalšího nemění ani okolnost, že tento vyplynul mimo jiné z tvrzení žalovaného (resp. jeho matky), když oba byli na výsledku sporu přirozeně zainteresováni (nezajímavé pak v této souvislosti není, že naopak stěžovatel svou účastnickou výpověď před soudem odmítl). Stěžovatel sám přitom tuto možnou pohnutku zůstavitele rozporuje (jen) tak, že zůstavitel stěžovateli i přes sepsání nyní sporné závěti vyhověl a udělil mu pro vyřízení jiné záležitosti plnou moc.

10. V dané souvislosti ovšem městský soud správně nepřehlédl, že sám zůstavitel - do vysokého věku zcela orientovaný a vitální - zajistil sepsání uvedené plné moci (což stěžovatel nezpochybňuje), aby ovšem na druhou stranu bez vysvětlení logického rozporu před obecnými soudy tvrdil, že zůstavitel nebyl k sepsání závěti, časově předcházející udělení zmíněné plné moci, pro vysoký věk duševně kompetentní. I jen na základě všech těchto uvedených zjištění pak má Ústavní soud za to, že v daném sporu existuje zcela přiměřená jistota ve skutkových otázkách umožňující spravedlivé rozhodnutí ve věci [srov. k tomu stěžovatelův blanketní odkaz na nález

sp. zn.

ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].

11. Nejvyšší soud dále k dovolací argumentaci stěžovatele vysvětlil, že jím v dovolání předestřená otázka (tzn. kdy je možno považovat za prokázané, zda závěť byla či nebyla sepsána jinou osobou rozdílnou od zůstavitele) přípustnost dovolání založit nemohla, neboť na takové otázce rozhodnutí městského soudu přímo nezáviselo, když nadto se stěžovatel takto formulovanou otázkou ve skutečnosti podle Nejvyššího soudu snaží zpochybnit - pro podmínky dovolacího řízení ovšem zásadně nepřípustně - skutkové závěry soudů nižších stupňů, že zůstavitel v daném případě závěť sepsal a podepsal.

12. Ústavní soud po prostudování k ústavní stížnosti přiložených listin konečně nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, podle něhož měl městský soud (rozdílně od obvodního soudu) hodnotit výpověď matky žalovaného, aniž by ji sám zopakoval. Nadto novou interpretací této výpovědi měl údajně překlenout nedostatky znaleckého posudku, což stěžovatel hodnotí jako aspekt nepřípustné překvapivosti soudního rozhodnutí. Ačkoliv se v tomto směru jedná ze strany stěžovatele o poměrně zásadní výtky k rozhodnutí městského soudu, stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, v čem konkrétně měl městský soud k výpovědi matky žalovaného přistoupit jinak a překvapivě. Naopak podle Ústavního soudu městský soud v tomto ohledu jen zrekapituloval zjištění učiněná již obvodním soudem, včetně otázky (která ale, jak uvedeno shora, pro posouzení věci není podstatná), proč patrně si zůstavitel nepřál, aby po něm stěžovatel dědil.

13. Lze tak shrnout, že podstata argumentace stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, směřuje výhradně do oblasti přehodnocování skutkových závěrů obecnými soudy a do výkladu podústavního práva, což však Ústavnímu soudu s ohledem na jeho ústavní vymezení ( y) zásadně nepřísluší.

14. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu