Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 346/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti VODAK Humpolec, s. r. o., sídlem Pražská 544, Humpolec, zastoupené advokátem Mgr. Lubošem Kučírkem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. listopadu 2021 č. j. -141, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a Ladislava Váni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. V řízení o zaplacení částky ve výši 22 445 Kč s příslušenstvím Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 7. 2021 č. j. -96 vyhověl z větší části žalobě stěžovatelky (žalobkyně) a vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 19 576,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a to v měsíčních splátkách po 1 000 Kč. V rozsahu částky 2 868,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Výrokem III. nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. jí uložil povinnost zaplatit státu za vyplacené svědečné částku 88 Kč. Žalovanou částku stěžovatelka požadovala z důvodu zaplacení vodného a stočného, přičemž spor byl veden kvůli úniku vody v důsledku poškození potrubí bleskem.

3. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2021 č. j. -141 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích o platební povinnosti vedlejšího účastníka řízení a o náhradě nákladů účastníků a náhradě nákladů státu (výrok I.). Výrokem III. nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek okresního soudu změnil toliko v části výroku o lhůtě ke splnění platební povinnosti tak, že vedlejší účastník řízení je povinen částku 19 576,80 Kč platit v měsíčních splátkách po 2 000 Kč (výrok II.). Co se týče náhrady nákladů řízení obecné soudy shodně uvedly, že stěžovatelka byla sice z převážné části úspěšná (v rozsahu 74%), avšak dospěly k závěru, že ve věci byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je třeba aplikovat , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Mimořádné okolnosti pro použití spatřovaly obecné soudy v tom, že ke zvýšenému průtoku vody nedošlo žádnou činností vedlejšího účastníka řízení, nýbrž nepřízní počasí a zejména v majetkových poměrech vedlejšího účastníka řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s použitím , přičemž vyslovuje přesvědčení, že postup krajského soudu byl v rozporu se zásadou ovládající rozhodování o nákladech řízení, jíž je úspěch ve věci. Soudům vytýká, že podrobně nezkoumaly majetkové poměry vedlejšího účastníka řízení a spokojily se pouze s jeho tvrzením o invalidním důchodu a výpisem z účtu. Polemizuje rovněž s argumentem, o který byl rovněž opřen závěr o aplikaci , že ke zvýšenému průtoku vody nedošlo činností vedlejšího účastníka řízení. Tento argument obecných soudů nepovažuje za logický, neboť bylo zcela v rukou vedlejšího účastníka řízení, jakým způsobem a v jakém časovém horizontu si vodovodní přípojku opraví. Obecné soudy se konečně nezabývaly ani přístupem a postojem vedlejšího účastníka řízení, který nebyl schopen žádného kompromisu a trval na tom, že není k platbě povinen, což prodloužilo soudní řízení a vedlo ke vzniku dalších nákladů na právní zastoupení stěžovatelky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( zákona téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Z hlediska námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006

sp. zn.

]. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

8. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle , který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001

sp. zn.

(N 75/22 SbNU 145)].

9. Zároveň podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že obecný soud při použití moderačního práva podle musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu [např. nález ze dne 6. 2. 2018

sp. zn.

(N 21/88 SbNU 285)]. Jinak řečeno, při aplikaci je povinností obecného soudu nevydat pro účastníky překvapivé rozhodnutí.

10. Výše uvedená obecná východiska zvažoval Ústavní soud i nyní posuzované věci a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Zdůvodnění nutnosti použití , které provedly obecné soudy, považuje Ústavní soud z pohledu standardů kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí za dostačující. Napadené rozhodnutí není ani nijak překvapivé a procesní práva stěžovatelky byla dostatečně šetřena, neboť měla možnost se k uplatnění moderačního práva okresním soudem v odvolání vyjádřit a věcně vůči němu argumentovat, což také učinila.

11. Hlavním důvodem pro aplikaci pak byly výdělkové možnosti vedlejšího účastníka řízení. I když okresní soud jeho výdělkové možnosti blíže nezkoumal, krajský soud se jimi již podrobněji zabýval, když si od vedlejšího účastníka řízení vyžádal podklady pro jejich doložení (výpis z účtu), z něhož se mj. podává, jaké jsou jeho příjmy i to, že je příjemcem invalidního důchodu. I když si lze jistě představit zevrubnější zkoumání majetkových poměrů, Ústavní soud důvod pro svůj zásah neshledává a nemůže přisvědčit stěžovatelce, že nebyly dány důvody pro moderaci nákladů řízení, či že by postup krajského soudu nebyl dostatečně zdůvodněn a jevil se jako projev libovůle.

12. Pokud jde o konkrétní výši nákladů řízení při použití moderačního práva, je nutno vzít v potaz, že při aplikaci půjde vždy o určitou spravedlnostní představu o míře krácení nákladů řízení, kterou však nelze exaktně vypočítat, resp. zdůvodnit nějakým přesným vzorcem. Takový požadavek by byl ve své podstatě při spravedlnostní úvaze soudu nesplnitelný a Ústavní soud stále musí akceptovat určitou míru diskrece, kterou obecný soud při aplikaci má a nemůže jeho úvahy nahrazovat svými. Nemůže tak ani existovat jen jedno ústavně konformní řešení určení výše nákladů řízení při využití moderačního práva. Podstatné z pohledu Ústavního soudu je splnění shora shrnutých požadavků na rozhodnutí obecného soudu při aplikaci

13. Ústavní soud vnímá argument stěžovatelky, že byla ve sporu z větší části úspěšná. Tuto skutečnost obecné soudy vzaly v potaz, ovšem zároveň zohlednily i další okolnosti, které z jejich pohledu převážily při aplikaci nad uplatněním zásady úspěchu ve věci.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu