Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 322/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. ve Věznici Znojmo, P.O.BOX 51, právně zastoupeného JUDr. Natálií Navrátilovou, advokátkou se sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 15. 1. 2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 22. 4. 2021 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -1981 ze dne 8. 9. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených a d (dále jen ""), jakož i dalších v ústavní stížnosti vyjmenovaných ustanoveníy,y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle , odst. 3 písm. a) ve stádiu pokusu podle , a zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle , 4 písm. b) . Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle a , 2 byl stěžovateli uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 1 500 000 Kč ve 300 denních sazbách po 5 000 Kč. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Apple, a trest zákazu výkonu zaměstnání státního zaměstnance ve služebním poměru v orgánech finanční správy České republiky na dobu 10 let. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušen a znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Peněžitý trest zůstal beze změny, stejně jako trest propadnutí věci a trest zákazu výkonu zaměstnání státního zaměstnance ve služebním poměru. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se od počátku řízení domáhal provedení dalších důkazů, nicméně jeho návrhy soudy obou stupňů nebyly reflektovány. Jak policie, tak soudy se vůbec nezabývaly dalšími 3-4 schůzkami, které probíhaly před jednáním, které je popsáno v obžalobě a ve výroku rozsudku a dále nevyslechly svědka, kterému měl svědek Z. nahlásit celou záležitost. Odvolací soud odňal stěžovateli právo jednat před soudem, neboť po náležité omluvě stěžovatele ji tento soud neuznal a stěžovatel se tak v rámci odvolacího řízení nemohl k projednávané věci vyjádřit. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje zejména v tom, že obecné soudy při posuzování jeho trestní věci nesprávně vyhodnotily úměru mezi skutečnou "společenskou nebezpečností" jím spáchaného trestného činu a trestem, který mu byl za něj uložen. Podle názoru stěžovatele měly obecné soudy, s ohledem na materiální pojetí spravedlnosti, přihlédnout zejména k tomu, že jednáním stěžovatele nebyla způsobena škoda velkého rozsahu. V této souvislosti stěžovatel namítá i nesprávnou právní kvalifikaci trestné činnosti, když má za to, že skutková podstata trestného činu dle , 3 již v sobě zahrnuje i přijetí úplatku.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle y jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení a 6 a tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003

sp. zn.

(N 130/31 SbNU 165)].

7. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013

sp. zn.

). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

8. Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že stěžovatel podal dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, jelikož se domnívá, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud podrobně zabýval a dostatečným způsobem odůvodnil, proč je tato námitka zjevně neopodstatněná. Jiný důvod dovolání stěžovatel neuplatnil, tedy námitkami, které nyní předkládá Ústavnímu soudu a jež by mohly spadat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, se Nejvyšší soud ani zabývat nemohl.

9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.

11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu