Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3491/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Vladimíra Martináka, zastoupeného JUDr. Ivanem Ivaniškinem, advokátem se sídlem nám. Svobody 16, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021 č. j. -281 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2021 č. j. -257, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , y a d, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V petitu stěžovatel navrhuje pouze zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně. V ústavní stížnosti však brojí i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho kopii k ústavní stížnosti také přiložil. Ústavní soud tak - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud ve Znojmě v řízení o náhradě škody uložil (po předchozím zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem) žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 248 071 Kč, a to ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Návrh stěžovatele, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 248 071 Kč, soud zamítl. Proti rozhodnutí podal žalovaný odvolání. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že se žaloba v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 5 248 071 Kč, zamítá. V řízení dospěl k závěru, že žalovaný není pasivně věcně legitimován. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu byly podle něj naplněny podmínky aplikace ( dále jen " "). Tj. byla zde dána místní, časová a věcná souvislost mezi činností žalovaného, při níž byla škoda stěžovateli způsobena, plněním pracovních úkolů a provozní činností fyzické osoby. To, že byl žalovaný za své jednání odsouzen, neboť neneslo znaky nutné obrany, nevylučuje aplikaci a nejednalo se o exces. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje právní závěry obecných soudů, týkající se nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. V řízení nebyl podle stěžovatele prokázán jakýkoliv smluvní vztah mezi provozovatelem baru a žalovaným. Soudy tedy neměly aplikovat ustanovení Stěžovatel dále rozporuje závěr soudů, že jednání žalovaného nelze považovat za exces, o který jde pouze v případě, že škoda je způsobena při činnosti, při níž škůdce sledoval vlastní zájmy či potřeby, což nebyl tento případ; jiný účel jednání žalovaného, než je plnění úkolů, které mu zadal majitel klubu, ze skutkových zjištění nelze dovodit.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov.

sp. zn.

).

Krajský soud v Brně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl ke skutkovým zjištěním uvedeným v odůvodnění rozsudku. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak došel k závěru, že v daném případě byly naplněny předpoklady pro aplikaci a žalovaný tudíž není pasivně věcně legitimován. Takový závěr odvolacího soudu je přitom plně v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. I z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu jasně vyplývá, že se Nejvyšší soud řádně zabýval všemi námitkami stěžovatele a podrobně a srozumitelně objasnil, proč dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Ani v postupu Nejvyššího soudu tak nelze nalézt pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky stěžovatele. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu