Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 247/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radomíra Jonáka, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2021 č. j. -417 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. dubna 2021 č. j. -376, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. dubna 2021 č. j. -376, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Xodax, a. s., sídlem Branická 1881/187, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v a y, a d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") do meritorního rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 6. 2021 č. j. -351 byl zamítnut návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov pod sp. zn. 203 Ex 27462/13. Okresní soud poukázal na to, že vykonatelné exekuční tituly, tj. rozhodčí nálezy vydané rozhodcem JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., dne 8. 4. 2013 pod sp. zn. 60470/13, sp. zn. 60471/13 a sp. zn. 60472/13 jasně stanoví, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici jako oprávněné příslušnou jistinu spolu s příslušenstvím, přičemž není dán důvod, aby uvedené nebylo respektováno a vykonáno. Okresní soud proto uzavřel, že v dané věci trvá právo vedlejší účastnice na úplné uspokojení její pohledávky, a proto není důvod pro zastavení exekuce.

4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením krajského soudu bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nejsou splněny předpoklady, aby nařízená exekuce byla k návrhu stěžovatele podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zastavena. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel přehlíží, že úroky, které vzniknou z přihlášené jistiny pohledávky po úpadku dlužníka, se podle zákona , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, v insolvenčním řízení neuspokojují. To však neznamená, že v případě, že dlužník není osvobozen od placení dosud neuhrazených pohledávek, zaniká věřiteli právo tyto úroky požadovat po skončení insolvenčního řízení. Krajský soud poukázal na to, že ani účinky spojené s rozhodnutím o úpadku nebrání nárůstu příslušenství pohledávky, a že i přes probíhající insolvenční řízení nejsou takové nároky vedlejší účastnice z hlediska svého vzniku dotčeny. Krajský soud proto uzavřel, že okresní soud správně vyhodnotil právní důsledky zrušení konkurzu v návaznosti na návrh stěžovatele na zastavení exekuce podle , a nepochybil, zamítl-li takový návrh stěžovatele jako zjevně nedůvodný.

5. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle , odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné.

6. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel v dovolání vznáší výhrady k postupu a rozhodování soudu a insolvenčního správce během insolvenčního řízení, včetně incidenčního sporu. K těmto námitkám však stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti ani důvod dovolání podle Podstatou těchto námitek je pouhá rekapitulace podle jeho názoru jednotlivých pochybení, k nimž mělo dojít během a v souvislosti s insolvenčním řízením, a tvrzení, že tato pochybení měla za následek nespravedlivou újmu na jeho materiálních i procesních právech. Stěžovatel rovněž nevymezil předpoklady přípustnosti ani dovolací důvod podle , ve vztahu k námitce údajné neplatnosti rozhodčí doložky a tedy k otázce, zda může exekvovaný rozhodčí nález obstát jako exekuční titul. Nejvyšší soud konstatoval, že ani v tomto případě stěžovatel neformuloval právní otázku, která by mohla být řádným dovolacím důvodem, protože krajský soud své rozhodnutí postavil na vyřešení právní otázky, proti jejímuž řešení stěžovatel nebrojí. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poukázal na to, že o návrhu na zastavení exekuce ze dne 2. 11. 2020 bylo již rozhodnuto usnesením soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 14. 6. 2021 č. j. 203 Ex 27462/13-210 tak, že řízení o návrhu stěžovatele bylo zastaveno z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené, když soudní exekutor dospěl k závěru, že v řízení již bylo o návrhu na zastavení exekuce podaném z totožných důvodů pravomocně rozhodnuto usnesením okresního soudu ze dne 15. 11. 2016 č. j. -229, které bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 29. 6. 2017 č. j. -244, a proti němu podané dovolání bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. (pozn. obecné soudy zde dospěly ke shodnému závěru, že vykonatelné rozhodčí nálezy jsou formálně a materiálně vykonatelnými exekučními tituly). Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel namítá, že neobstojí právní názor krajského soudu, že právo na zaplacení úroku z peněžité pohledávky, který přirostl až po rozhodnutí o úpadku, nezaniká a může tedy být předmětem exekuce, ačkoliv konkurz na majetek dlužníka byl zrušen poté, co jistina pohledávky vymáhaná v exekučním řízení byla uspokojena. Nejvyšší soud dodal, že ani k této námitce stěžovatel nevymezil předpoklad přípustnosti. Nejvyšší soud nadto konstatoval, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání rovněž proto, že její řešení plyne přímo ze zákona, když přímo z vyplývá, že tyto úroky "se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku". Nejvyšší soud dodal, že z citovaného ustanovení se podává, že jde zjevně o pouhou zápověď jejich uspokojení z výtěžku získaného v insolvenčním řízení, nikoliv však o konstatování, že by právo na zaplacení takových úroků mělo hmotněprávně zaniknout. Není tedy vyloučeno, že úroky neuspokojené v insolvenčním řízení proto, že "přirostly" až po rozhodnutí o úpadku, budou předmětem exekuce.

II.

Argumentace stěžovatele

7. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice po něm v současné době vymáhá příslušenství pohledávky za dobu trvání konkurzního řízení. Stěžovatel v dobré víře spoléhal na to, že nebylo-li příslušenství již uspokojené pohledávky uspokojeno v insolvenčním řízení, "neobživne" ani po zrušení konkurzu. Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že výše jeho majetkového závazku se může měnit v jeho neprospěch i v době, kdy to nemůže ovlivnit, neboť v době probíhajícího konkurzu nemá dispoziční právo k vlastnímu majetku.

8. Stěžovatel dovozuje, že exekuční soud předmětnou věc nesprávně posoudil. Stěžovatel namítá, že podle se neuspokojují úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí. Proti usnesení krajského soudu stěžovatel brojil dovoláním, v němž poukázal na nesprávnou aplikaci .

9. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy se čistě formalisticky a nepřezkoumatelně vypořádaly s jeho argumentací, že pokračující vymáhání příslušenství v mezidobí zaniklé pohledávky je nepřípustné. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí akcentovaný Ústavním soudem, který je jedním ze základních atributů řádně vedeného soudního řízení a součásti práva na soudní ochranu.

10. Stěžovatel poukazuje na to, že rozhodovací praxe přírůstu úroků během insolvenčního řízení není jednotná. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012 č. j. -48, ve kterém tento soud dovodil, že pokud se týká úroků jako plodů peněz, pak smyslem a účelem tohoto zákonného ustanovení [ ] bylo, aby byly uspokojovány pouze ty části úroků, které narostly, resp. vázaly se k období před rozhodnutím úpadku a ty části úroků, které se váží k období až po rozhodnutí o úpadku, aby nebyly v insolvenčním řízení uspokojovány.

11. Stěžovatel poukazuje na to, že z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že ani Nejvyšší soud nemá v této otázce jasno a že nadále absentuje relevantní rozhodovací praxe. Zřetelně to naznačuje formulace Nejvyššího soudu "není vyloučeno", která znamená, že to není postaveno najisto ani podle právního předpisu ani podle judikatury.

12. Závěr exekučního soudu, že žádný předpis nestanoví, že by oprávněný neměl mít nárok na příslušenství své pohledávky za dobu od splatnosti této pohledávky do dne jejího úplného uspokojení, podle stěžovatele postrádá atributy řádného odůvodnění a je i logicky sporný. Při použití argumentu a contrario lze totiž jednoduchou úvahou dospět k opačnému závěru, který hovoří ve prospěch stěžovatele, totiž že žádný předpis nestanoví, že by oprávněný takový nárok měl.

13. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy se nezabývaly korektivem dobrých mravů, který by v této věci rovněž přicházel v úvahu. Rozpor s dobrými mravy stěžovatel namítal ve svém dovolání, Nejvyšší soud se však s touto námitkou nevypořádal a odepřel tak stěžovateli soudní ochranu jeho ústavně zaručeným právům.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

17. V posuzované věci obecné soudy vyšly z , ze kterého dovodily, že úroky, které vzniknou z přihlášené jistiny pohledávky po úpadku dlužníka, se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku. To však neznamená, že v případě, že dlužník není osvobozen od placení dosud neuhrazených pohledávek, věřiteli zaniká právo tyto úroky požadovat po skončení insolvenčního řízení. Účinky spojené s rozhodnutím o úpadku nebrání nárůstu příslušenství pohledávky, a proto přes probíhající insolvenční řízení nejsou takové nároky vedlejší účastnice z hlediska svého vzniku dotčeny. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

18. Jak z výše uvedeného vyplývá, v předmětné věci jde výlučně o výklad jednotlivých ustanovení , tzn. podústavního práva, který však - jak je naznačeno shora - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Tento výklad sjednocuje Nejvyšší soud, a proto ojedinělé rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, na které poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti, nemůže vést k jinému závěru. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti ani žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci nepodává. Naopak Ústavnímu soudu předkládá jen svůj výklad relevantních ustanovení , když ovšem obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích svoji odlišnou interpretaci (odlišnou od interpretace předkládané stěžovatelem) náležitě vysvětlily a odůvodnily. Ve skutečnosti tak argumentace obsažená v ústavní stížnosti není ničím jiným, než pokračující polemikou stěžovatele s výkladem podústavního práva provedeného obecnými soudy, což však (bez dalšího) nemůže založit přezkum Ústavním soudem.

19. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení té které právní otázky nahlížet. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným. K výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů je povolán Nejvyšší soud ( a násl. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) [srov. usnesení ze dne 17. 12. 2019

sp. zn.

].

20. Závěry Nejvyššího soudu vztahující se k interpretaci a aplikaci obsažené v napadeném rozhodnutí (sub 6) považuje Ústavní soud za ústavně akceptovatelné. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že v době probíhajícího konkurzu nemá dispoziční právo s vlastním majetkem.

21. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu však Ústavní soud považuje za potřebné poukázat, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí však současně konstatoval, že dovolání odmítl, neboť nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v , když především neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle , obligatorní náležitostí dovolání. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud uvedeným požadavkům nedostál. Výše uvedená dichotomie v závěrech Nejvyššího soudu však nic nemění na tom, že dovolání stěžovatele bylo třeba odmítnout, a nezpůsobuje tak diskonformitu napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

22. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy se nezabývaly jeho námitkou rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud poukazuje na to, že posouzení či zhodnocení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, kterým je s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" dán prostor pro jeho interpretaci, a není ani v možnostech Ústavního soudu zasahovat do subtilních vztahů, nesignalizuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1998

sp. zn.

). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky ( y). K tomu však v posuzované věci nedošlo.

23. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

24. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Není tedy dán žádný důvod pro případný kasační zásah.

25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

26. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu