Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2024/2024

21 Cdo 2024/2024-270

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová č. 608/23, proti žalované GasNet Služby, s.r.o. se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Plynárenská č. 499/1, IČO 27935311, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 340/21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. února 2024, č. j. -235, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2024, č. j. -235, není podle přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka („zda je zcela ojedinělé překročení nejvyšší povolené rychlosti zaměstnance při pracovní cestě služebním vozidlem možné podřadit pod výpovědní důvod podle , část před středníkem“, kterou žalobce vystihuje otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) byla posouzena jinak.

3. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že v ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., nebo již ve vztahu k současného například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. ].

4. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. ). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. ).

5. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ ] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. ). Navíc, patří-li zák. práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dosahuje intenzity závažného porušení této povinnosti, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.).

6. V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro posouzení intenzity vytčeného porušení pracovní povinnosti žalobcem náležitě přihlédl. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (srov. bod 12) – přihlédl k tomu, že došlo „k překročení maximální povolené rychlosti na dálnici o více než 51 km/hod.“ a „v rozhodný okamžik jízdy dne 18. 6. 2020 byla vozovka mokrá“, že „žalobce jel ve vozidle s dalšími třemi zaměstnanci žalované, přičemž v případě dopravní nehody hrozil na straně žalované nejenom vznik škody na majetku ve formě poškození předmětného vozidla, ale především odpovědnost žalované jakožto zaměstnavatele za pracovní úraz všech zaměstnanců nacházejících se ve vozidle“, že žalobce se „nechal ke značnému zrychlení vyprovokovat přesto, že si byl vědom skutečnosti, že žalovaná pravidelně sleduje a vyhodnocuje záznamy z GPS vozidla, včetně dodržování maximální povolené rychlosti, a přesto, že žalovaná již jednou řešila se žalobcem porušení dopravních předpisů (absolvování kurzu defenzivní jízdy žalobcem)“, že ač „zrychlení vozidla trvalo pouze jednu minutu, nelze přehlédnout, že za tuto dobu bylo ujeto s vozidlem několik kilometrů, kdy v důsledku výrazného překročení maximální povolené rychlosti za mokré vozovky, nepochybně existovalo zvýšené riziko dopravní nehody“, a že „žalovaná, s ohledem na předmět její činnosti, spočívající, mimo jiné, v opravách, revizích a zkouškách plynových zařízení, tedy práci vyžadující nezbytně nutné dodržování obecně závazných předpisů týkajících se podmínek výkonu těchto prací, včetně dodržování norem v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, kladla důraz na vnitřní disciplínu zaměstnanců…, schopnosti sebeovládání a loajalitu zaměstnanců, přičemž shora uvedené porušení dopravních předpisů žalobcem, vedlo k tomu, že žalovaná dospěla k závěru, že žalobce tato kritéria přestal splňovat“. Za těchto okolností potom úvaha odvolacího soudu při vymezení relativně neurčité hypotézy [ztotožnil-li se s tím, že žalovaná posuzované porušení pracovní povinnosti „vyhodnotila jako závažné porušení povinností ve smyslu ust. “] není zjevně nepřiměřená, neboť odpovídá významu a závažnosti zvažovaných hledisek vystihujících porušení právní povinnosti žalobcem.

7. Z obsahu dovolání vyplývá, že jím žalobce „napadá oba výroky“ napadeného rozsudku; v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle

8. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle odmítl.

9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2025

JUDr. Pavel Malý předseda senátu