Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1463/21

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti obchodních společností 1) FinCompany s.r.o., sídlem Seifertova 545/44, Praha 3 - Žižkov, 2) Crowd Estate s.r.o., sídlem Seifertova 545/44, Praha 3 - Žižkov, a 3) B2G s.r.o., sídlem Seifertova 545/44, Praha 3 - Žižkov, všech zastoupených JUDr. Vladislavem Prokůpkem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. dubna 2021 č. j. 1 KZN 94/2018-754 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení ze dne 21. ledna 2021 č. j. KRPA-419654-606/TČ-2017-000094-HOR, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 6. 2021, navrhly stěžovatelky zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle a 4 a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

II.

Shrnutí napadených rozhodnutí

2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení (dále jen "policejní orgán") ze dne 21. 1. 2021 č. j. KRPA-419654-606/TČ-2017-000094-HOR bylo podle § 81a ve spojení s § 80 odst. 1 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o tom, že se do úschovy ukládají finanční prostředky na několika ve výroku tohoto usnesení specifikovaných bankovních účtech vedených v různých měnách u různých bank. U většiny zajištěných účtů byla jejich majitelkou některá ze stěžovatelek. Podle policejního orgánu již těchto finančních prostředků nebylo třeba k dalšímu řízení, nepřicházelo v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání a zároveň existovaly pochybnosti o právu k těmto finančním prostředkům, které přisvědčuje více osobám.

3. Uvedené finanční prostředky byly několika usneseními policejního orgánu vydanými v letech 2017 a 2018 zajištěny podle § 79 odst. 1 trestního řádu z důvodu prověřování podezření ze spáchání trestných činů podvodu podle , odst. 5 písm. a) , , ve znění pozdějších předpisů, a legalizace výnosů z trestní činnosti podle , odst. 3 písm. d) . Trestného jednání se mohl dopustit neznámý pachatel tím, že přijímal platby od fyzických osob z různých zemí pod příslibem zhodnocení vložených finančních prostředků, které byly zasílány na účty stěžovatelek a dalších společností vedených bankami v České republice. Podvodně inkasované platby odešly na účty v České republice a byly následně částečně přeposílány na další účty v České republice nebo v zahraničí. Po připsání plateb obdržely banky vedoucí bankovní účty stěžovatelkám v České republice žádosti o storno plateb ve prospěch těchto účtů z důvodu podvodné činnosti (platby byly reklamovány buď zahraničními bankami, nebo jednotlivci, kteří měli být poškozeni).

4. Uložení finančních prostředků do úschovy bylo vyvoláno potřebou objasnit vlastnické nebo jiné právo k nim. Podle policejního orgánu bylo provedeným šetřením zjištěno, že bankovní účty, na nichž byly zajištěny finanční prostředky, nesloužily k běžnému provozu stěžovatelek, které byly jejich majiteli. K jejich založení došlo za účelem shromažďování a následné legalizace prostředků získaných podvodným jednáním v zahraničí. Výše skutečně zajištěných finančních prostředků v jednotlivých měnách nedosahuje množství peněžních prostředků, které jsou zjištěny jako možný nárok plátců, kteří provedli platby na bankovní účty stěžovatelek či jiných osob a platby jim bankami nebyly vráceny, a to vzhledem k postupnému odčerpávání části peněžních prostředků v různých částkách převody na jiné bankovní účty, výběry v hotovosti a bankovními poplatky, které si banky z účtů odečetly v souvislosti s jejich správou. S ohledem na velké množství plateb připsaných na různé bankovní účty stěžovatelek a průběžné odčerpávání peněžních prostředků připsaných na tyto účty, nelze identifikovat, jaké konkrétní finanční prostředky kterého z plátců byly odčerpány a jaké byly zajištěny. Za dané důkazní situace policejní orgán nemohl rozhodnout o vydání finančních prostředků určité konkrétní osobě bez jakýchkoli pochybností. Rovněž nemohl rovnoměrně uspokojit možné nároky těchto osob, neboť nelze určit komu a v jakém poměru by měl být zajištěný zůstatek finančních prostředků rozdělen. K rozhodování o takových otázkách jsou zásadně povolány soudy v občanském soudním řízení.

5. Stížnosti stěžovatelek proti uvedenému usnesení policejního orgánu byly zamítnuty usnesením Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ze dne 30. 4. 2021 č. j. 1 KZN 94/2018-754 jako nedůvodné. S ohledem na shromážděný spisový materiál bylo možné považovat za dostatečně odůvodněný závěr policejního orgánu o splnění zákonných podmínek pro vydání rozhodnutí o uložení věcí do úschovy. Nelze účelově rozdělovat obsah výroku stížností napadeného usnesení a v návaznosti na to pak tvrdit, že takto účelově vytrženou částí výroku (finančních prostředků, které byly zajištěny během prověřování, již není k dalšímu řízení třeba) došlo ke splnění podmínek § 79f odst. 1 trestního řádu a další část výroku (nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání a zároveň zde existují pochybnosti o právu k věcem, které přisvědčuje více osobám) účelově opomíjet a označovat za nezákonnou. Výrok napadeného usnesení tvoří logický celek, který vychází z dikce příslušných ustanovení trestního řádu (§ 81a a § 80 odst. 1 trestního řádu). Stížnost nelze směřovat pouze proti účelově vytržené části tohoto jednolitého výroku. Za situace, kdy existují důvodné a věcně podložené pochybnosti o právu k předmětným finančním prostředkům, orgánům činným v trestním řízení nepřísluší odstraňovat pochybnosti o právu k nim a řešit otázky ohledně vlastnictví. Rozhodnutím policejního orgánu není řešena otázka vlastnictví k věci. Toto rozhodnutí nemá konstitutivní ani deklaratorní význam v tomto směru a zainteresovaným subjektům nic nebrání v tom, aby se s deklarovaným titulem domáhaly vydání rozhodnutí v občanském soudním řízení.

III.

Argumentace stěžovatelek

6. Stěžovatelky vytýkají napadeným rozhodnutím, že policejní orgán a městské státní zastupitelství rozhodly nezákonně o složení zajištěných prostředků do soudní úschovy. Tím došlo k neoprávněné dispozici s vlastnickým právem stěžovatelek k nehmotné věci. Policejní orgán a městské státní zastupitelstvo fakticky provedly vyvlastnění stěžovatelek (zbavily je vlastnictví k pohledávce vůči bance). S ohledem na zánik práva (pohledávky) již nemůže dojít k obnově zaniklé nehmotné věci, a to ani v případě, že stěžovatelky dosáhnou vydání peněžních prostředků z úschovy soudu. Vztah k vydání peněžních prostředků ze soudní úschovy je již jiným právním vztahem a přijatým plněním ze soudní úschovy může dojít pouze k dílčí náhradě škody způsobené stěžovatelkám nezákonným postupem.

7. Postup policejního orgánu a státního zástupce je vadný a nesprávný i ve vztahu k podmínkám § 80 trestního řádu. Právo k peněžním prostředkům by mohl uplatnit jiný subjekt než některá ze stěžovatelek jen v případě, že by mezi stěžovatelkou a tímto jiným subjektem existoval spor o právo k předmětnému bankovnímu účtu. Toto právo však nikdo neuplatnil. Pochybnost orgánů činných v trestním řízení o vlastnictví zajištěných peněžních prostředků se netýká vlastnictví bankovního účtu (tj. předmětu zajištění podle § 79a trestního řádu), ale platebních transakcí předcházejících připsání peněžních prostředků na účty stěžovatelek. Nejde tudíž o pochybnosti významné z hlediska otázky vlastnictví předmětu zajištění podle § 79f trestního řádu. Stěžovatelky zdůrazňují, že převod peněžních prostředků plátcem na účet společnosti nelze řešit jako spor o vlastnictví zajištěné věci - nehmotné věci spočívající v pohledávce za bankou, ale pouze jako potenciální pohledávku plátce vůči stěžovatelce (dlužníkovi) standardní žalobou o zaplacení. Pokud plátce prostředků rozporuje provedenou platbu vůči některé ze stěžovatelek, nic mu nebrání podat vůči ní civilní žalobu (konkrétně žalobou na vydání bezdůvodného obohacení) a domáhat se vrácení předmětné platby.

8. Závěrem stěžovatelky namítají, že odůvodnění napadených rozhodnutí je zcela nedostatečné a neposkytuje ani základní představu o tom, v čem policejní orgán a státní zástupce shledává řádné uplatnění nároku k předmětu zajištění třetími osobami tak, aby bylo způsobilé vyvolat pochybnost o vlastnictví předmětu zajištění. Nedostatečné odůvodnění je v posuzované věci obzvlášť závažné, a to s ohledem na postup policejního orgánu a státního zástupce ve shodě při formulaci postupu k zajištění peněžních prostředků stěžovatelek a zjevnou "věcnou podjatost" státního zástupce při rozhodování o návrzích stěžovatelek na zrušení zajištění podle § 79f trestního řádu a souběžného řešení postupu policejního orgánu podle § 80 trestního řádu. Státní zástupce vystupoval v dvojjediné roli, kdy se jako orgán rozhodující o žádosti na zrušení zajištění podle § 79f odst. 3 trestního řádu spolupodílel na vydání rozhodnutí policejního orgánu o dříve podané žádosti společnosti TRUST ASSET MANAGEMENT Ltd. a současně jako odvolací orgán, kdy rozhodoval o stížnosti stěžovatelek proti napadenému rozhodnutí policejního orgánu. Tím bylo vyloučeno reálné uplatnění zásady dvojinstančnosti, neboť s ohledem na vztah státního zástupce k věci nelze očekávat nestranné posouzení a rozhodnutí o stížnosti stěžovatelek.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro věcné posouzení ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

10. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

11. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod podle písm. d) y je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

(N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 19. 12. 1997

sp. zn.

(U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 3. 6. 2010

sp. zn.

(U 7/57 SbNU 621), usnesení ze dne 9. 2. 2011

sp. zn.

(U 1/60 SbNU 759); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004

sp. zn.

(U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016

sp. zn.

(N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

12. Z tohoto pohledu nabývá v nyní posuzované věci zásadního významu zjištění, že stěžovatelky netvrdily ani neprokázaly, že by před podáním ústavní stížnosti podaly podnět k výkonu dohledu podle , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, který je podle judikatury Ústavního soudu obecně přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně jejích práv [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2014

sp. zn.

(U 14/74 SbNU 623), usnesení ze dne 14. 2. 2019

sp. zn.

aj.]. Citované ustanovení upravuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Stěžovatelky tedy měly možnost přezkumu postupu státního zástupce městského státního zastupitelství v rámci instančního dohledu ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze. Této možnosti však podle informací obsažených v ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutích nevyužily.

13. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí stěžovatelky nijak neomezuje v tom, aby poté, co vyčerpají uvedený zákonný procesní prostředek, případně podaly novou ústavní stížnost proti meritornímu rozhodnutí, budou-li mít za to, že v řízení nebyl jimi tvrzený neústavní stav napraven.

14. Nevyčerpání zákonného procesního prostředku k ochraně práva ve smyslu činí ústavní stížnost stěžovatelek nepřípustnou. Ústavní soud ji proto podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2022

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj