Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3436/2024

20 Cdo 3436/2024-140

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné CFIG SE, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 767, identifikační číslo osoby 29138680, zastoupené Mgr. Liborem Chovancem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 767, proti povinné M. B., zastoupené JUDr. Davidem Rácem, advokátem se sídlem v Praze 2, Pod Slovany č. 1888/12, pro 145 354,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2024, č. j. -95, takto:

Odůvodnění:

Ve shora označené věci Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. června 2024, č. j. -95, k odvolání povinné potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. listopadu 2023, č. j. -70, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Vyšel ze zjištění, že vedením exekuce byl soudem prvního stupně dne 11. února 2021, č. j. -10, pověřen soudní exekutor Mgr. Zdeněk Ráček, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou (dále též jen „exekutor“), za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 145 354,56 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného platebního rozkazu soudu prvního stupně ze dne 3. prosince 2020, č. j. -16 (dále též jen „platební rozkaz“ nebo „exekuční titul“). Odvolací soud uvedl, že podkladem pro vydání platebního rozkazu byla smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou oprávněná uzavřela s povinnou dne 19. června 2020 (dále též jen „úvěrová smlouva“), z jejíhož obsahu vyplynulo, že oprávněná se zavázala poskytnout povinné úvěr až do výše 40 000 Kč a povinná se zavázala poskytnutý úvěr splatit v 72 splátkách po 1 029 Kč, přičemž částka 8 000 Kč byla použita na poplatek. Smluvní úroková sazba byla sjednána na 23 % ročně s tím, že RPSN činilo 38,71 %. Smluvní strany si dále ujednaly doplňkové služby, a to doplňkovou inkasní službu a doplňkovou službu PODPORA. Oprávněná se podaným návrhem na elektronický platební rozkaz domáhala proti povinné zaplacení 40 000 Kč na jistině úvěru, 34 082,56 Kč jako zbývající část úroků, 11 808 Kč za část ceny inkasní služby, část ceny doplňkové služby PODPORA (8 712 Kč za službu podpora odklad, 14 976 Kč za službu podpora nemoc, 14 976 Kč za službu podpora práce), 800 Kč za náklady na upomínání, 20 000 Kč jako smluvní pokutu, zákonný úrok z prodlení 8,25 % ročně z částky 60 800 Kč od 4. října 2020 do zaplacení a smluvní úrok 0,1 % denně z částky 50 472 Kč od 4. října 2020 do zaplacení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že i když podmínky úvěrové smlouvy nebyly pro povinnou zcela výhodné, nelze je považovat za natolik extrémní, aby zavdaly nutnost věcného přezkumu exekučního titulu, když je třeba připomenout, že nebankovní poskytovatelé úvěrů, mezi něž oprávněná patří, poskytují úvěry zpravidla na kratší dobu klientům, kteří by se svou žádostí o úvěr u bankovních institucí neuspěly. Tomu také odpovídají smluvní podmínky, které jsou ze své podstaty méně výhodné než u úvěrů bankovních. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. , podle kterých byly za zcela nepřiměřené považovány úroky ve výši 146,25 % p. a., respektive 0,5 % p. d., v projednávané věci však úroková sazba odpovídala přibližně 63,50 % p. a. Jde-li o namítaný smluvní úrok z prodlení, pak tento nebylpožadován ze smlouvy o úvěru, ale z nároků plynoucích ze smluv uzavíraných nepovinně, a to ze smlouvy o inkasní službě a smlouvy o zřízení doplňkové služby PODPORA, přičemž zejména z druhé ze jmenovaných smluv plynula pro povinnou výhoda možného odložení splátek či přerušení splácení, což při jejím využití mohlo povinné usnadnit situaci s nesplácením úvěru, povinná však uvedených výhod nevyužila a na smluvený závazek nezaplatila dobrovolně ani jednu splátku.

Odvolací soud neshledal důvodnou námitku povinné, že se nalézací soud řádně nezabýval prověřením úvěruschopnosti povinné před uzavřením úvěrové smlouvy. Uvedená námitka povinné je v rozporu s uzavřenou smlouvou o úvěru a jejími přílohami, ze kterých vyplývá, že oprávněná před uzavřením smlouvy prověřovala úvěruschopnost povinné nejen z dokladů dlužnice, ale i z registrů, z nichž lze dovodit schopnost dlužníka splácet a jeho platební disciplínu. Povinná měla v nalézacím řízení možnost podat odpor a uplatnit tak své námitky vůči úvěrové smlouvě a smluvním podmínkám, to však neučinila a odvolací soud se neztotožnil s jejím tvrzením, že k tomuto postupu byla nucena svým manželem pod pohrůžkou, že ji opustí. Uvedenou pohrůžku nelze hodnotit jako vážnou ve smyslu ohrožení života či zdraví, a přestože psychický nátlak manžela povinné byl shledán i trestním soudem v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , povinná byla shledána trestně odpovědnou a odsouzena za trestnou činnost v úvěrové oblasti. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce a ani pro částečné zastavení exekuce co do částek zaplacených povinnou až v průběhu exekučního řízení, protože tyto byly zaplaceny pod tíhou probíhající exekuce, a jsou tedy podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), považovány za plnění vymožené v exekuci.

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, č. j. -77, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, č. j. -191, a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, č. j. -1), a to otázky, jakým způsobem je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen podle a násl. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. o spotřebitelském úvěru“), posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, aby dostál požadavku pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí a nevystavil se riziku neplatnosti smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěr sjednává. Povinná má za to, že ze strany oprávněné nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost povinné, jelikož judikatura vyšších soudů dovodila, že vycházení toliko z ekonomického modelu na základě dat uvedeným spotřebitelem a statistických údajů je nedostatečné a takovéto posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr vede k neplatnosti smlouvy. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Doklady jako bankovní výpisy, výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, jiné doklady osvědčující příjmy a výdaje či výpisy z registrů však oprávněná nedoložila v nalézacím ani v exekučním řízení, přičemž přiložený dotazník nemá z pohledu posouzení úvěruschopnosti sám o sobě žádnou relevanci. V exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “), také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl v rozporu s principy právního státu, přičemž při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Podle dovolatelky je zřejmé, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, a proto měl odvolací soud smlouvu vyhodnotit jako absolutně neplatnou a exekuci zastavit s ohledem na skutečnost, že povinná již oprávněné uhradila dokonce vyšší částku, než jí byla poskytnuta.

Dalšími rozhodnými otázkami jsou podle názoru dovolatelky otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to jaké podmínky uzavřené úvěrové smlouvy, i za předpokladu jejich kumulace, je možné považovat za natolik extrémní, že by zavdaly nutnost věcného přezkumu exekučního titulu. Povinná nesouhlasí s odůvodněním odvolacího soudu, že vymáháním pohledávky oprávněné v exekuci nedochází ke zjevné nespravedlnosti. V rámci dané smlouvy byl sjednán smluvní úrok ve výši 23 % p. a., ale vzhledem k administrativnímu poplatku 8 000 Kč byla povinné poskytnuta toliko částka 32 000 Kč, což odpovídá smluvnímu úroku 33,17 % p. a., přitom průměrná výše smluvního úroku poskytovaných bankami v době poskytnutí úvěru byla 7,54 % p. a., a jedná se tak o nepřiměřený smluvní úrok odporující dobrým mravům. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. , podle kterého za nepřiměřenou výši úroků lze zpravidla mít takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dovodil rozpor úroku s dobrými mravy, byl-li úrok sjednán téměř čtyřikrát vyšší než nejvyšší bankovní úroková sazba. Dovolatelce byla poskytnuta částka ve výši 32 000 Kč, v rámci smluvních navýšení jí však byla uložena povinnost uhradit oprávněné částku ve výši 145.354,56 Kč s příslušenstvím, což je více než čtyřnásobné navýšení původní jistiny úvěru, a tedy rozporu s dobrými mravy, přičemž takovéto jednání by bez dalšího zjišťování důvodu navýšení nemělo požívat právní ochrany, navíc v situaci, kdy dovolatelka zpochybňuje uzavření doplňkových smluv o inkasní službě a o zřízení doplňkové služby PODPORA, jimiž oprávněná odůvodňuje uvedené navýšení původně dlužné částky. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí závisí mimo jiné na vyřešení otázky, zda k posouzení úvěruschopnosti dlužníka podle ustanovení z. o spotřebitelském úvěru postačuje toliko, že věřitel vychází z osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Dovolatelka předně namítala, že ze strany oprávněné nebyla při uzavírání úvěrové smlouvy řádně zkoumána její úvěruschopnost.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán) se podává, že z úvěrové smlouvy vyplývá shodné prohlášení smluvních stran, že před uzavřením uvedené smlouvy si oprávněná ověřila totožnost povinné, její výplatní pásku a výpis z bankovního účtu za blíže nespecifikovaná období. Dále oprávněná posuzovala úvěruschopnost povinné na základě dotazníku, jehož výstupem byly odpovědi na otázky rodinného stavu, kontaktních údajů, bankovního spojení, zaměstnavatele, závazků a na základě výsledků lustrací v příslušných registrech.

Podle § 86 z. o spotřebitelském úvěru, ve znění do 31. prosince 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. , usnesení ze dne 20. září 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019, sp. zn. ), dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

Uvedené závěry dovolacího soudu se vztahují k , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do 30. listopadu 2016, avšak s ohledem na obsahovou podobnost uvedeného ustanovení s z. o spotřebitelském úvěru jsou tyto závěry použitelné i v poměrech projednávané věci, přičemž dovolací soud nemá důvod se od nich odchýlit.

V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru o dostatečném zkoumání úvěruschopnosti povinné na základě tvrzení obsaženého v úvěrové smlouvě, dotazníku přiloženého k uvedené smlouvě a lustrací v příslušných registrech. Dovolací soud konstatuje, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývají výsledky uvedených lustrací, ani to, jakým způsobem oprávněná ověřila osobní prohlášení povinné o příjmech a výdajích specifikovaných v dotazníku přiloženém k úvěrové smlouvě. Z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom podává, že například ani absence povinného v databázi dlužníků nezbavuje věřitele povinnosti objektivně podložit údaje tvrzené žadatelem o spotřebitelský úvěr, v opačném případě nelze shledat řádné splnění povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

Jestliže odvolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru o dostatečném zkoumání úvěruschopnosti povinné ze strany oprávněné, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož se důsledně nezabýval tím, zda a jakým způsobem si oprávněná před uzavřením dohody s povinnou jakožto spotřebitelkou prověřila její úvěruschopnost. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání ( věta první ) zrušil ( ). Ze shodných důvodů, pro které bylo zrušeno napadené rozhodnutí, zrušil dovolací soud podle i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud právním názorem dovolacího soudu vázán ( ve spojení s ). Soud prvního stupně se v dalším řízení bude zabývat otázkou (ne)splnění povinnosti oprávněné posoudit úvěruschopnost povinné před uzavřením úvěrové smlouvy ve smyslu z. o spotřebitelském úvěru, jakož i dalšími námitkami povinné, kterými se dovolací soud nezabýval, neboť pro rozhodnutí této věci v dovolacím řízení jsou nadbytečná.

O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [ , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 1. 2025

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu