Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 197/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Martina Hály, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021 č. j. -86, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2021 č. j. -65 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. -44, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AFstyle, s. r. o., Ing. Jaroslava Jezla a Společenství vlastníků X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle d a a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a první a druhý vedlejší účastníci (společně též "navrhovatelé") jsou vlastníky bytů v domě, jehož správu zajišťuje třetí vedlejší účastník (dále jen "SVJ"). Dne 1. 6. 2017 se konalo shromáždění SVJ, na kterém byli navrhovatelé přítomni a na kterém bylo mimo jiné přijato rozhodnutí o správě domu, při kterém byli navrhovatelé přehlasováni. SVJ zveřejnilo zápis z jednání dne 4. 9. 2017.

3. Dne 30. 11. 2017 se navrhovatelé u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhali určení neplatnosti uvedeného rozhodnutí SVJ. Městský soud návrh zamítl napadeným usnesením, neboť navrhovatelé jej podali po uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty podle , , jejíž počátek se počítá od okamžiku, kdy se přehlasování vlastníci o rozhodnutí dozvěděli nebo mohli dozvědět. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. se takovým okamžikem u přehlasovaných vlastníků přítomných na shromáždění rozumí okamžik přijetí rozhodnutí. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.

4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání navrhovatelů napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení městského soudu. Vrchní soud potvrdil, že se v nyní posuzované věci tříměsíční prekluzivní lhůta k podání návrhu počítá ode dne 1. 6. 2017, kdy bylo přijato návrhem napadené rozhodnutí na shromáždění, kterého se navrhovatelé účastnili. Tímto dnem se totiž o rozhodnutí dozvěděli nebo mohli dozvědět.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání navrhovatelů, neboť je neshledal přípustným. Napadená usnesení městského soudu a vrchního soudu jsou podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho usnesením sp. zn. . Nejvyšší soud odkázal rovněž na komentářovou literaturu. Od uvedené rozhodovací praxe není důvod se odchýlit. Tvrzeními navrhovatelů o pochybeních výboru SVJ při přijetí rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval, poněvadž navrhovatelé podali návrh na jeho přezkum opožděně.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel nesouhlasí s takovým výkladem , podle kterého se počítá lhůta k uplatnění práva podle téhož ustanovení od okamžiku přijetí rozhodnutí SVJ. Podle stěžovatele se má lhůta počítat teprve od okamžiku doručení písemného vyhotovení zápisu ze zasedání shromáždění. K tomu stěžovatel odkazuje na úpravu obdobné situace u spolků podle . Podle téhož zákona se přitom spolková úprava podpůrně použije v poměrech spoluvlastnictví bytu. Obecné soudy se nadto ve věci stěžovatele dovolávají rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která není ustálená; jde jen o jedno izolované rozhodnutí. Proto se obecné soudy měly uvedenou otázkou zabývat "do hloubky".

7. Dále stěžovatel upozorňuje na vady postupu SVJ při přijetí návrhem napadeného rozhodnutí. SVJ namísto slova "usnesení" použilo v písemném vyhotovení zápisu slovo "hlasování", což rozhodnutí činí nesrozumitelným, SVJ zveřejnilo zápis opožděně a rozhodnutí nemohlo být vůbec přijato, protože nebylo přijato všemi hlasy. Na rozhodnutí SVJ je proto nutné hledět jako na nicotné a obecné soudy k tomu měly přihlédnout i bez návrhu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Jádrem argumentace stěžovatele je polemika s výkladem podústavního práva provedeným obecnými soudy. Obecné soudy se jím v nyní posuzované věci zabývaly ústavně konformním způsobem. Usnesení Nejvyššího sp. zn. je sice skutečně jediné, na které obecné soudy odkazují, to však neznamená, že z argumentů tam vyjádřených nemohly vyjít v nyní posuzované věci. Rozhodné je, zda obecné soudy argumentovaly ve svém důsledku věcně, konkrétně, reflektovaly samou podstatu rozhodných námitek stěžovatele a lze z jejich argumentace seznat, z jakého důvodu se nelze od jiné rozhodovací praxe odchýlit (srov. např. a contrario nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

11. V nyní posuzované věci stěžovatel opomíjí, že Nejvyšší soud mimo jiné odkázal na komentářovou literaturu. Naopak stěžovatel odkazuje na právní úpravu, která, na rozdíl od ve věci použitého , výslovně stanoví počátek prekluzivní lhůty k okamžiku doručení návrhem napadeného rozhodnutí (srov. téhož zákona). Z těchto důvodů je odůvodnění napadených rozhodnutí adekvátní a výklad v nich provedený není excesem, ani důsledkem libovůle či svévole.

12. Obecné soudy postupovaly logicky, nevyhnutelně a ústavně konformně, nezabývaly-li se samotnou podstatou námitek stěžovatele (navrhovatelů) o vadách návrhem napadeného rozhodnutí SVJ. Rozhodné je za současné procesní situace toliko to, že právo navrhovatelů (včetně stěžovatele) domáhat se u soudu zrušení návrhem napadeného rozhodnutí SVJ zaniklo, k čemuž obecné soudy dospěly řádně. Nebylo proto povinností obecných soudů se uvedenými námitkami zabývat, ať už bylo jejich obsahem cokoli, co se vad rozhodnutí SVJ týká.

13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu