Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2772/2024

28 Cdo 2772/2024-456

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) J. Č., a b) J. Č., oba zastoupeni Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo náměstí 37, proti žalovanému: J. Č., zastoupený JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12,o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 6. 2024, č. j. -416, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 1. 2023, č. j. -307, potvrdil ve výroku I ve správném znění, že se určuje, že žalobci mají ve společném jmění manželů krom spoluvlastnického podílu o velikosti 1/10 též podíl o velikosti dalších 9/10 na parcele č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba XY, č. p. XY, rodinný dům, a parcele č. XY, zahrada, vše v k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a změnil jej ve výroku II tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v částce 118 060,30 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda jsou v posuzovaném případě naplněny zákonné předpoklady vrácení daru ve smyslu , , účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Měl za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. , a usneseními téhož soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. , a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. rovněž, že odvolací soud svým rozhodnutím nerespektoval žalobní petit. V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. .

3. Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2020, přijal a odůvodnil závěr, dle něhož, byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat , i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého (nyní zjevného) porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu (nyní právního jednání) dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení (odvolání) daru. Dovolací soud se pak v intencích ( obč. zák.), vícekrát zabýval výkladem pojmu „rozpor s dobrými mravy“. Přijal a odůvodnil závěr, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové závadné chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značného rozsahu a intenzity nebo o porušování soustavné (tj. opakované a časově související porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, přičemž jednotlivá jednání obdarovaného sama o sobě nedosahují intenzity hrubě porušující dobré mravy), a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje skutkovou podstatu obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. , ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. , ze dne 27. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. ).

6. Odvolací soud se citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Nárok na vrácení daru (spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 9/10 na stavební parcele č. XY, jejíž součástí je rodinný dům č. p. XY, a pozemkové parcele č. XY, vše v k. ú. XY) poskytnutého žalobci dovolateli na základě darovací smlouvy uzavřené dne 29. 10. 2002 v souladu s ní poměřoval právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 ( ). Dovodil přitom, respektuje citované judikaturní konkluze, že předpoklady, za nichž se vlastnické právo dárců k daru obnoví, jsou v posuzovaném případě naplněny, jestliže žalobci u dovolatele u odeslanou mu dne 5. 3. 2020 uplatnili vrácení daru, jehož důvody byly prokázány. V řízení zjištěné chování dovolatele vůči dárcům (dovolatel dárce – své rodiče – vulgárně urážel, vyvolával slovní konflikty, vyhrožoval jim fyzickým násilím), k němuž docházelo i v době před odvoláním daru pro nevděk (viz odst. 24 rozsudku odvolacího soudu popisující incident ze dne 17. 2. 2020), přitom očividně naplňuje znaky soustavného a dlouhodobého jednání, jež ve světle výše uvedené judikatury (svým rozsahem a intenzitou) hrubě porušuje dobré mravy. Jde též o chování, jež se příčí i normám práva rodinného vyjádřeným zejména v či věty za středníkem , , účinného od 1. 1. 2014. Dle konkluzí citované judikatury pak hrubé porušení dobrých mravů nemusí spočívat jen ve fyzickém násilí či hrubých urážkách – judikatura tyto druhy chování uvádí pouze demonstrativně.

7. Vytýká-li dovolatel, že odvolací soud svým rozhodnutím nerespektoval žalobní petit, upozorňuje tím na vady řízení. Zjevně přitom pomíjí, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srov. ) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné ( ); na přípustnost dovolání tudíž toliko z vytýkaných procesních vad usuzovat nelze. Nad rámec uvedeného sluší se dodat, že výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že předmětné nemovitosti (jako celek) jsou ve společném jmění manželů žalobců, odvolací soud při respektování žalobního návrhu (na deklarování toho, že nemovitosti jsou v celém rozsahu společným jměním žalobců) potvrdil, toliko upřesňuje (v souladu se zjištěným skutkovým a právním stavem), že z celku nemovitostí zůstávala ideální 1/10 ve společném jmění manželů dárců a předmětem vrácení daru byl spoluvlastnický podíl o velikosti 9/10.

8. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

9. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům, kteří se k dovolání nevyjádřili, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2025 Mgr. Zdeněk Sajdlpředseda senátu