Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3418/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vasila Blaňára, zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. -168 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020 č. j. -80, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Márie Blaňárové a Obce Malé Přítočno, sídlem Kladenská 10, Malé Přítočno, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v a y, jakož i v d.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 10. 2020 č. j. -59 byl zamítnut návrh stěžovatele a první vedlejší účastnice jako povinných (dále též jen "povinní"), na zastavení exekuce provedením prací a výkonů a zdržením se užívání. Okresní soud neshledal důvod k zastavení exekuce, neboť již z obsahu podání povinných (a současně z přiložených fotografií) bylo zřejmé, že povinnost uložená exekučním titulem dosud nebyla splněna, na tom nic nemění ani případná částečná změna umístění plotu nebo rozsahu užívání příslušných pozemků. Ani skutečnosti uváděné povinnými k nižší rychlosti postupu prací neshledal soud relevantními. Podle okresního soudu v tomto případě nehraje roli ani věk, stejně jako případná karanténa, neboť odstranění plotu, o jehož odstranění se v řízení jednalo, je záležitostí dnů, nikoli měsíců či let. Protože okresní soud neshledal ani jiný důvod k zastavení exekuce, ke kterému by soud přihlížel z úřední povinnosti, soud návrh na zastavení exekuce zamítl, přičemž vzhledem k obsahu podání stran okresní soud rozhodl bez nařízení jednání ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ").

3. Proti výše uvedenému usnesení okresního soudu podali povinní odvolání, ve kterém poukazovali na to, že podstatou návrhu na zastavení exekuce je zásadní změna situace v oplocení pozemků od vydání exekučního titulu, neboť postupně podle svých sil a možností zajišťují splnění exekučního titulu. Připustili, že k úplnému splnění exekučního titulu ještě nedošlo, soud měl ovšem po provedení navrženého ohledání exekuci zastavit částečně ve zjištěném rozsahu plnění. Zdůraznili dále, že to, co bylo splněno mimo exekuci, nelze plnit ve vlastním exekučním řízení a o tento rozsah musí být exekuce omezena, okresní soud se však touto problematikou nezabýval. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že již z obsahu podání povinných vyplývá, že exekučním titulem uložené povinnosti nebyly splněny a důvod pro zastavení exekuce tak není dán. Okresní soud proto nepochybil, když návrh povinných na zastavení exekuce zamítl. Poukazovali-li povinní na to, že soud měl provést ohledání a po jeho provedení exekuci zastavit aspoň částečně v ohledáním zjištěném rozsahu plnění, přičemž zdůraznili, že to co bylo splněno mimo exekuci, nelze plnit i ve vlastním exekučním řízení, a o tento rozsah musí být exekuce omezena, krajský soud uvedl, že povinní v návrhu na zastavení exekuce její částečné zastavení nenavrhovali, a exekuční soud tak neměl důvod pro postup podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Navíc ani provedeným místním šetřením by nebylo zjištěno, v jakých konkrétních časových úsecích byly ty které povinnými tvrzené práce vykonány, tedy zda by zde byl vůbec důvod pro částečné zastavení exekuce dán. Okresní soud proto podle krajského soudu nepochybil, když návrh povinných na zastavení exekuce zamítl.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle , odmítl s odůvodněním, že v dovolání je uplatněn jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v Stěžovatel přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2012 sp. zn. . Namítal, že krajský soud rozhodnutím bez nařízení jednání o návrhu na zastavení exekuce povinným odňal právo jednat před soudem a upřesnit časový rozsah dobrovolného splnění před nařízením exekuce. Nejvyšší soud konstatoval, že k takové námitce, která poukazuje na možné vady řízení, však Nejvyšší soud v daném případě nemůže přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by tato případná vada řízení dosáhla takové intenzity, aby byla tak v rozporu s principy demokratického státu. Nejvyšší soud by se jimi podle , mohl zabývat až tehdy, byla-li by dána přípustnost dovolání, ale o takový případ v předmětné věci nešlo.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím jeho návrhu a návrhu jeho manželky jako povinných na zastavení exekuce podle odst. l písm. g) a h) , jakož i návrhu na provedení důkazů o rozsahu splněné povinnosti již před exekucí, a to bez nařízení jednání a dokazování.

6. Stěžovatel poukazuje na to, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu k rozhodování o návrzích na zastavení exekuce podle odst. l písm. g) a h) , bez soudního jednání je založena na závěru, že zásadně rozporná tvrzení účastníků nelze bez soudního jednání řešit. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2012 sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že , slovy "zpravidla po předchozím jednání" považuje za možné rozhodovat mimořádně bez jednání o návrzích podle odst. l písm. g) a h) , jen v těch případech, kde jsou rozhodná tvrzení účastníků shodná. Není-li tomu tak, není možné rozhodovat bez jednání. V předmětné věci jde právě o případ, kdy rozhodnutí bez jednání soudu, vylučuje i ustálená judikatura Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele v předmětné věci došlo k překvapivému postupu soudu, jímž současně bylo stěžovateli odňato právo na přístup k soudu a ke spravedlivému projednání věci. Závěr Nejvyššího soudu, že absence soudního jednání při neprovedení žádného z navržených důkazů "nedosáhla intenzity rozporu s principy demokratického státu" je podle stěžovatele nesprávný.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Namítá-li stěžovatel, že soud rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatele a jeho manželky jako povinných na zastavení exekuce podle odst. l písm. g) a h) , jakož i návrhu na provedení důkazů o rozsahu splněné povinnosti již před exekucí, bez nařízení jednání, Ústavní soud poukazuje na to, že z vyplývá, že obecně není povinností soudu nařídit k rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí jednání, byť se v , stanoví, že v případech uvedených v a h) se rozhoduje zpravidla po předchozím jednání.

11. V předmětné věci okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že již z obsahu podání povinných (a současně z přiložených fotografií) bylo zřejmé, že povinnost uložená exekučním titulem dosud nebyla splněna, což mu umožnilo, aby rozhodl bez nařízení jednání. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu.

12. Poukazovali-li povinní na to, že soud měl provést ohledání a po jeho provedení exekuci zastavit aspoň částečně v ohledáním zjištěném rozsahu plnění, přičemž zdůraznili, že to co bylo splněno mimo exekuci, nelze plnit i ve vlastním exekučním řízení, a o tento rozsah musí být exekuce omezena, krajský soud k tomu především uvedl, že povinní v návrhu na zastavení exekuce její částečné zastavení nenavrhovali. Krajský soud dále uzavřel, že ani provedeným místním šetřením by nebylo zjištěno, v jakých konkrétních časových úsecích byly ty které povinnými tvrzené práce vykonány, tedy zda byl dán důvod pro částečné zastavení exekuce.

13. Výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Z napadených rozhodnutí se podává, že oba soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a přesvědčivě vysvětlily, proč v předmětné věci nebylo nutné při rozhodování o návrhu povinných na zastavení exekuce nařizovat jednání, případně provádět dokazování.

14. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními . Ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem vysvětlil, že dovolání stěžovatele bylo nutno odmítnout, neboť v dovolání je uplatněn jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v Podle , lze totiž dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a Podle , lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Přitom jen, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

15. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2022

Josef Fiala v. r.

předseda senátu