Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2994/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky S. B., zastoupené JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem, sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -54 ze dne 21. 8. 2024, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a) M. B., b) J. B., c) P. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že Krajský soud v Brně ("odvolací soud") porušil její základní práva zaručená především v , a d.

2. Vedlejší účastníci a) a b) ["rodiče"] se u civilních soudů proti stěžovatelce (jejich bývalé snaše) a vedlejšímu účastníkovi c) [jejich synovi] domáhali určení vlastnického práva k družstevnímu podílu v bytovém družstvu v důsledku odvolaní daru pro nevděk.

3. Rodiče vzali svoji původní žalobu zpět. Městský soud v Brně ("nalézací soud") usnesením č. j. -43 ze dne 28. 3. 2024 řízení zastavil (výrok I.); rodičům zároveň uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 16 940 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II.). Ve vztahu mezi rodiči a synem nalézací soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

4. K odvolání rodičů odvolací soud změnil výrok II. prvostupňového rozhodnutí nalézacího soudu tak, že ve vztahu mezi rodiči a stěžovatelkou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. ústavní stížností napadeného usnesení); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. ústavní stížností napadeného usnesení). Odvolací soud dospěl k závěru, že striktní aplikace není s ohledem na okolnosti případu namístě; náhradu nákladů řízení stěžovatelce je namístě nepřiznat podle z důvodů okolností zvláštního zřetele hodných.

5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že odvolací soud porušil její základní práva, protože nespravedlivě rozhodl, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka nezavinila ani zahájení řízení, ani jeho zastavení; byla nucena se v řízení bránit, a proto jí vznikly náklady na právní zastoupení. Podle stěžovatelky nejsou skutečnosti, kterými odvolací soud odůvodnil aplikaci (moderační nákladové právo soudu), skutečnostmi zvláštního zřetele hodnými: není rozhodné, že šlo o rodinný spor; potenciální dokazování citlivých a nepříjemných skutečností nemá význam pro rozhodování o nákladech řízení. Je zároveň běžné, že žalobci jsou při podání žaloby přesvědčeni o svém právu; otázka náhrady nákladů řízení nesouvisí ani s tím, že stěžovatelka od rodičů dříve obdržela dar (členský podíl v bytovém družstvu). Zpětvzetí žaloby nebylo projevem dobré vůle rodičů vůči stěžovatelce; rodiče vzali žalobu zpět poté, co byli u prvního jednání poučeni o tom, jak těžké důkazní břemeno budou muset v řízení unést. Motivací pro zpětvzetí nebylo urovnání rodinných vztahů, ale vize možně prohry v řízení. Podle stěžovatelky je napadené rozhodnutí natolik excesivní, že si zaslouží ochranu ze strany garanta ústavnosti. Napadeným rozhodnutím může být založena nepřijatelná rozhodovací praxe ve sporech o určení vlastnického práva z důvodu odvolání daru. Ustanovení je nadužíváno, když je soudci "líto neúspěšné strany sporu". Odvolací soud stěžovatelce nedal možnost vyjádřit se k možnému využití moderačního práva stran nákladů řízení, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (kupříkladu nález

sp. zn.

ze dne 13. 2. 2018). Napadené rozhodnutí (vydané bez nařízení jednání) bylo pro stěžovatelku překvapivé, protože nemohla úvahy odvolacího soudu předvídat a odpovídajícím způsobem argumentovat. Odvolací soud se rovněž nezabýval majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry účastníků řízení.

6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [ ], je včasná a není nepřípustná podle téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatelů. Ústavní soud proto obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou spíše zanedbatelné, tj. zjevně velmi nízké. Činí tak z důvodu zanedbatelnosti případného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz např. usnesení ze dne 11. 9. 2019). Vylučuje-li u bagatelních věcí do 50 000 Kč možnost podat dovolání prostřednictvím , což není v obecné rovině v rozporu s y, bylo by nesmyslné připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.

9. Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny přístup k soudu, možnost v řízení jednat nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)]. Meritorní posouzení tzv. bagatelní věci pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené či naopak nejednotné rozhodovací praxe obecných soudů, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu [nález

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2018 (N 53/88 SbNU 699)].

10. V nyní projednávaném případě stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve zjevně bagatelní výši (v prvostupňovém rozhodnutí nalézací soud rodičům uložil povinnost zaplatit 16 940 Kč) a v ústavní stížnosti žádným způsobem netvrdí, proč by Ústavní soud měl výjimečně zasáhnout do rozhodování civilních soudů o bagatelních částkách.

11. Rozhodnutí odvolacího soudu není excesivní ani svévolné. Odvolací soud v odůvodnění uvedl několik důvodů, které považoval za skutečnosti zvláštního zřetele hodné. I kdyby s jejich hodnocením Ústavní soud v podústavní rovině nesouhlasil, neospravedlňovalo by to bez dalšího porušení základních práv stěžovatelky.

12. Namítá-li stěžovatelka, že neměla prostor vyjádřit se k aplikaci , neodpovídá to skutečnosti. Jak vyplývá z napadeného usnesení, rodiče se aplikace citovaného ustanovení domáhali ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí nalézacího soudu (bod 3). Stěžovatelka následně ve vyjádření k odvolání přímo tvrdila, že "nejsou žádné důvody zvláštního zřetele vhodné [správně hodné], pro které by jí soud náhradu nákladů řízení neměl přiznat (bod 4).

13. Namítá-li stěžovatelka, že měl odvolací soud vzít v úvahu majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení, činí tak jen obecně. Stěžovatelku v tomto ohledu v řízení o ústavní stížnosti tíží důkazní břemeno ohledně kvalifikovaného porušení jejích základních práv, a to především s ohledem na výše zmíněný bagatelní charakter projednávané věci.

14. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2024

Jan Wintr v. r.

předseda senátu