Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3165/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jiřího Šandy, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2022 č. j. -228 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2023 č. j. -252, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Jany Brázdové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 29. 11. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s a čl. d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na vedlejší účastnici (žalované) uložení povinnosti zaplatit mu částku 270 000 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o zápůjčce, kterou měli spolu uzavřít dne 13. 1. 2017. Vedlejší účastnice tvrdila, že žádnou zápůjčku neobdržela, nikdy o ni stěžovatele nežádala a o existenci předmětné smlouvy se dozvěděla až z předžalobní výzvy stěžovatele.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4. 2. 2022 č. j. -199 zamítl žalobu o zaplacení 270 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). K podanému odvolání Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem, že dotčená smlouva o zápůjčce měla být podle soudů sice uzavřena platně, ovšem nebylo prokázáno, že by došlo skutečně k předání peněz vedlejší účastnici. Soudy měly pominout skutečnost, že předání předmětu zápůjčky potvrdila vedlejší účastnice úředně ověřeným podpisem. Stěžovatel byl v řízení před nalézacím soudem poučen, že ohledně zápůjčky unesl své důkazní břemeno, a tudíž neměl důvod navrhovat jakékoliv další důkazy. Následně vydané rozhodnutí považuje za překvapivé. Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za nepředvídatelná, nepřezkoumatelná a nelogická.

III.

Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatelem namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry obecných soudů, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů Ústavní soud neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Namítá-li stěžovatel, že byl poučen o tom, že unesl důkazní břemeno stran zápůjčky, a tudíž netřeba navrhovat další důkazy, nelze přehlédnout, že toto poučení se mu dostalo v určité fázi řízení před nalézacím soudem. Pokud tento následně rozhodl jinak, než očekával stěžovatel, měl stěžovatel dostatečný procesní prostor na to, aby se s nastalou situací argumentačně vypořádal. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, jaké další důkazy chtěl pro prokázání svých tvrzení navrhnout.

Z práva na soudní ochranu podle y, ani z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá právo stěžovatele na dvojinstančnost civilního soudního řízení (např. usnesení ze dne 18. 2. 2014

sp. zn.

, bod 19, usnesení ze dne 10. 1. 2018

sp. zn.

, bod 11 a 12). Skutečnost, že dokazování proběhlo zčásti u odvolacího soudu, není porušením ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy se s touto námitkou v průběhu řízení přesvědčivě vypořádaly (napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, str. 3 a 4).

Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, z jakého důvodu nemají za to, že v projednávané věci sice došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, nicméně se stěžovateli nepodařilo prokázat, že došlo též k reálnému předání peněz. Otázkou pravdivosti kvitance se zabýval i Nejvyšší soud, který v souvislosti s uvedeným odkázal na svoji související judikaturu. Pokud obsah y měl být dotvrzen výpovědí Ing. Móriové, obecné soudy logicky vysvětlily, proč její výpověď nepovažovaly za věrohodnou. Předání peněz tak vyplývalo toliko z y, což obecné soudy nepovažovaly za dostatečný důkaz o reálnosti kontraktu. Není přitom věcí Ústavního soudu, aby namísto obecných soudů vykládal podústavní právo a stanovoval podmínky či důkazy osvědčující reálnost kontraktu.

Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní.

Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2024

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu