Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1284/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2023 č. j. -301, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2022 č. j. -274 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. března 2022 č. j. -224, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Milana Černého a Hany Černé Vébrové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a d, v y, jakož i jeho právo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem stavby č. p. X1, která je součástí pozemku parc. č. X2 v katastrálním území H., zapsaném na listu vlastnictví č. X3 pro katastrální území H., obec P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I), a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům jako žalovaným k rukám jejich právní zástupkyně náhradu nákladů řízení (výrok II). Obvodní soud se zabýval splněním podmínek stanovených v zákona České národní rady č. , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen " "). Soud ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) shledal splněné první dvě podmínky uvedeného ustanovení, nebyla však splněna třetí podmínka, tj. řádný výkon práva hospodaření, když stěžovatel (jeho právní předchůdce) nevybíral od roku 1985 pachtovné, žádné jiné úkony faktického hospodaření stěžovatel netvrdil, potažmo neprokázal. Obvodní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele ohledně vydržení a mimořádného vydržení vlastnického práva k nemovitostem.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil jen tak, že změnil výši nahrazovaných nákladů řízení, jinak jej také potvrdil (výrok I), a uložil stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že stěžovateli nesvědčí věcná aktivní legitimace, když podle nedošlo k přechodu vlastnického práva státu k nemovitosti na stěžovatele pro nesplnění třetí podmínky faktického hospodaření a nedošlo ani k vydržení.

4. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), odmítl s tím, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání podle naplněny nebyly, neboť městský soud se ve svých závěrech neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Ve vztahu k nákladovému výroku rozsudku městského soudu shledal Nejvyšší soud dovolání ze zákona objektivně nepřípustné [ ].

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nejednotnost rozhodovací praxe městského soudu ve skutkově obdobných věcech, a to především k otázce faktického hospodaření stěžovatele s dotčenými pozemky. Tato otázka neměla být podle stěžovatele posouzena soudy jako skutková, nýbrž jako právní, zejména Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil, když se odmítl touto právní otázkou zabývat. Stěžovatel také nesouhlasí s výtkami obecných soudů týkajícími se nevybírání pachtovného k rozhodnému datu 24. 5. 1991, neboť k tomuto datu nebyl ani zapsán jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí. Podle stěžovatele postačovalo (k naplnění podmínky fakticity hospodaření s pozemky) k přechodu vlastnického práva k pozemkům na stěžovatele podle smlouvou založené delegované výlučné oprávnění vedlejších účastníků (resp. jejich právních předchůdců) s pozemky "hospodařit", stěžovatel sám jakékoliv úkony hospodaření s pozemky vykonávat nemohl.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný s výjimkou dále uvedenou. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( téhož zákona a contrario). Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu ve výši nahrazovaných nákladů řízení změnil. K rozhodování o ústavnosti změněné části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno či změněno).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Taková pochybení soudů Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

8. Ústavní soud předesílá, že již vícekrát rozhodoval ve věcech stěžovatele týkajících se splnění podmínek stanovených v a jeho ústavní stížnosti (obsahující v podstatě shodnou argumentaci, jakou předestřel stěžovatel v nyní posuzované věci) usneseními ze dne 5. 9. 2022

sp. zn.

, ze dne 18. 10. 2022

sp. zn.

, ze dne 7. 2. 2023

sp. zn.

, ze dne 11. 4. 2023

sp. zn.

, ze dne 2. 5. 2023

sp. zn.

a ze dne 18. 8. 2023

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl, neboť výklad tohoto ustanovení obecnými soudy shledal ústavně souladný. Ústavní soud se v uvedených rozhodnutích zabýval námitkou, že otázka, zda mohl stěžovatel fakticky hospodařit s pozemky prostřednictvím právních předchůdců vedlejšího účastníka, je otázkou právní, nikoli skutkovou. Ústavní soud neshledal neústavní posouzení odlišení skutkových a právních otázek Nejvyšším soudem a dodal, že stěžovatel se touto polemikou patrně snaží překlenout skutečnost, že pro něj nepříznivá skutková zjištění naplnila hypotézu rozhodné právní normy, jejíž Ústavním soudem i Nejvyšším soudem zastávaný výklad je pro stěžovatele nepříznivý, neboť vyžaduje faktické hospodaření s věcí pro platný přechod vlastnického práva ze státu na obec (viz např. usnesení

sp. zn.

, v němž se Ústavní soud taktéž zabýval námitkou stěžovatele týkající se nevybírání pachtovného a jeho významu pro posouzení věci a dovodil, že šlo o pomocné kritérium, které spolu s ostatními skutkovými zjištěními vedlo k závěru, že stěžovatel na pozemcích řádně nehospodařil). Ústavní soud ve shora uvedených usneseních neměl za rozhodný ani odkaz stěžovatele na jiná řízení před městským soudem. Ústavní soud uvedl, že nejednotnost rozhodovací praxe odvolacího soudu je jevem nežádoucím, vyslovování závazných stanovisek k otázkám podústavního práva však není úlohou Ústavního soudu (srov. usnesení

sp. zn.

nebo

).

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil. Tak je tomu i v nyní posuzované věci, kdy Ústavní soud nemá důvod se odchýlit od svých závěrů obsažených ve shora uvedených usneseních přijatých ve skutkově a právně obdobných věcech.

10. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl změněn nákladový výrok rozsudku okresního soudu, ústavní stížnost odmítl podle pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2024

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu