Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3019/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé A. Z., zastoupené zákonným zástupcem Michalem Zámcem, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2025 č. j. -103, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2024 č. j. -86 a proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. října 2024 č. j. -73, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení a P. Ř., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podstatou nyní řešeného případu je, že soudy zastavily řízení ve věci stěžovatelky pro absenci souhlasu opatrovnického soudu s odkazem na , . Podle stěžovatelky na její situaci toto ustanovení vůbec nedopadá a soudy se dopustily svévole v rozporu s jejím právem na soudní ochranu.

I. Vymezení věci

2. Jménem nezletilé stěžovatelky byla podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud Praha-západ ("okresní soud") shledal, že se nejedná o běžnou záležitost správy jmění ve smyslu . K žalobě ovšem nebylo doloženo, že by s jejím podáním vyslovil souhlas opatrovnický soud. Okresní soud proto stěžovatelku vyzval, aby přiložila přivolení opatrovnického soudu. Když této výzvě nevyhověla, okresní soud řízení zastavil (na základě , , ve znění pozdějších předpisů).

3. Stěžovatelka se proti tomuto usnesení odvolala. Krajský soud v Praze ("krajský soud") napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Uvedl, že v souladu s ustálenou judikaturou je k podání jakékoliv žaloby jménem nezletilého zapotřebí schválení opatrovnického soudu.

4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud ho napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Neshledal přesvědčivými argumenty, které stěžovatelka předestřela pro vyvrácení ustáleného judikaturního závěru o potřebě soudního přivolení k podání žaloby jménem nezletilého.

5. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost. Namítá, že obecné soudy postupovaly svévolně. Při zastavení řízení aplikovaly . Toto ustanovení však na její situaci nedopadá. Týká se totiž schválení hmotněprávního jednání, nikoliv procesního úkonu, jakým je podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Smíšené pojetí norem bylo podle stěžovatelky s účinností nového překonáno. Podle stěžovatelky není přiléhavý odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. v tom smyslu, že toto rozhodnutí předchozí judikaturu přebírá i do poměrů nové právní úpravy. Podle stěžovatelky soudy tímto postupem porušily její právo na soudní ochranu ( d).

II. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [ , , a ].

7. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů jako další (soudní) instance. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003

sp. zn.

(N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura].

9. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů mimo jiné i ve věcech rozhodování o schválení právních jednání za nezletilé. Posuzování těchto otázek spadá do pravomoci obecných soudů. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky, a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnil, proč není dovolání stěžovatelky přípustné. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatelka znovu uplatnila i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry obecných soudů, na jejichž nezákonnost stěžovatelka poukazuje.

10. Ústavní soud se proto ke vzneseným námitkám vyjádří jen stručně. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy svévolně na její situaci aplikovaly . Podle Ústavního soudu k takové svévoli nedošlo. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na svou předchozí judikaturu k výkladu předchozí právní úpravy (starého) ( ). Z této judikatury plyne, že podání jakékoliv žaloby v zastoupení nezletilého není běžnou záležitostí. Naopak, může mít dalekosáhlé dopady do sféry zastoupeného (např. v podobě nutnosti hradit náklady soudního řízení). Nejvyšší soud neshledal důvod odlišně postupovat ani v případě, že jménem nezletilého byla podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení (viz body 9 a 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Podle Nejvyššího soudu lze tyto závěry uplatnit i v režimu současné právní úpravy s ohledem na kontinuitu mezi starého a nového (bod 11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud vypořádal námitky stěžovatelky týkající se jazykového výkladu daného ustanovení (bod 12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Vysvětlil také, proč se uplatní závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , ačkoliv se v dané věci jednalo o zastoupení zletilého (bod 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Na této argumentaci Ústavní soud neshledává nic protiústavního.

11. Závěry, k nimž obecné soudy dospěly, byly logicky a pečlivě odůvodněny odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud současně nepovažuje interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení podústavního práva za jakkoli chybnou či nepřiměřenou, napadená rozhodnutí tedy odpovídají aplikované zákonné úpravě, nejsou projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve světle těchto závěrů není účelné, aby se Ústavní soud zabýval námitkami opětovně zpochybňujícími zastavení řízení pro absenci souhlasu opatrovnického soudu.

12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu