Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1762/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. V. R., zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -147 ze dne 17. 4. 2024, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 28. 11. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. ze dne 18. 10. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") shledán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku [ , ] a byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb o výši 1 000 Kč, celkem tedy 30 000 Kč. Trestného činu se dopustil tím, že dne 29. 6. 2020 v hlavním líčení v trestní věci proti obviněné A. H. vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 vypověděl, že mu v době, kdy se měla podle obžaloby dopustit trestného činu loupeže, poskytovala kosmetické služby, a že ji předtím vyzvedl v místě jejího bydliště a poté ji dovezl zpět domů. Z listinných důkazů výpisy z telefonních čísel vyplynulo, že se obviněná namísto toho nacházela na místě činu.

2. Stěžovatelovo odvolání proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze zamítl.

3. Následně podal stěžovatel dovolání. V něm namítal porušení pravidla in dubio pro reo, tvrdil, že dovozený skutkový děj nemá oporu v provedeném dokazování a že byla nesprávně posouzena otázka jeho zavinění.

4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné [§ 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Zhodnotil, že část dovolací argumentace nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který stěžovatel v dovolání označil, žádná z námitek nenaplňovala, protože představovaly pouhou polemiku s důkazním řízením a jeho závěry, zatímco uvedený dovolací důvod míří na případy extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud vyložil, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry, k nimž dospěly nižší soudy po provedení dokazování. Na okraj však upozornil, že ze stěžovatelovy výpovědi neplyne, že by vyjadřoval pochybnost o datu, kdy mělo dojít k jím popisovaným skutečnostem. Vysvětlil také, proč k porušení pravidla in dubio pro reo, vyplývajícího ze zásady presumpce neviny (viz bod 18 usnesení NS), nemohlo dojít jen tím, že se soudy přiklonily k jiným skutkovým závěrům, než na kterých trvá stěžovatel. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu Nejvyšší soud podřadil námitku směřující proti posouzení zavinění. Zopakoval, že stěžovatel nedal nijak najevo pochybnosti o datu, kdy došlo ke skutečnostem, o nichž vypovídal, a tedy pravdivosti své výpovědi. Pokud poté soudy shledaly, že jednal ve formě úmyslného zavinění, neměl Nejvyšší soud k takovému závěru žádné výhrady.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel rozporuje závěry napadených rozsudků co do posouzení zavinění. Má za to, že obecné soudy pominuly jeho obhajobu, že se s obžalovanou nedomlouval na obsahu své výpovědi. To, že by při svědecké výpovědi lhal, jasně vyvrací skutečnost, že během ní vyjadřoval svou nejistotu ohledně toho, k čemu vypovídal (zejména zdůrazňoval, že vypovídá "s odstupem času"), a odkazoval na svou dřívější výpověď pro policejní orgán. Jeho svědecká výpověď měla být hodnocena podle pravidla in dubio pro reo. K této dřívější výpovědi měly soudy přihlédnout a nevycházet z jediné výpovědi, která jej údajně usvědčuje z křivého svědectví. Vysvětlil, že neměl v úmyslu vypovídat křivě, jen si nebyl jistý dnem, kdy došlo ke skutečnostem, k nimž vypovídal.

6. Současně nebyl dokázán jeho úmysl ovlivnit rozhodování soudu; v době výpovědi nevěděl, z čeho je obžalovaná viněna a jaký význam má pro její obhajobu stěžovatelova výpověď. Jeho výpověď nebyla způsobilá vyvolat pochybnosti o závěru soudu o vině obžalované. Nebyly tedy naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu.

7. Podle stěžovatele tak existuje extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která v provedených důkazech nemají žádnou oporu. V tom spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu ( d), respektive práva na spravedlivý proces ( Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s požadavky až . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů (viz y) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 1. 1995).

10. Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti svědčí o tom, že nesprávně předpokládá, že Ústavní soud provede jako další "instance" plný přezkum závěrů, k nimž dospěly trestní soudy ? domáhá se v podstatě přehodnocení závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl odsouzen. Ústavnímu soudu však nepřísluší, aby závěry obecných soudů přehodnocoval, nedospěje-li k závěru, že se trestní soudy dopustily pochybení dosahujícího ústavně relevantní úrovně. O takovém pochybení však ústavní stížnost ani napadená rozhodnutí nesvědčí.

11. Ústavní soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí obecných soudů, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě a úplně popsán a logicky a přesvědčivě odůvodněn (např. nálezy

sp. zn.

ze dne 30. 11. 2000 nebo

sp. zn.

ze dne 23. 11. 2000). Obdobně Ústavní soud zasahuje v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněna skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 1. 2004). Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění obecných soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 9. 2005). S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich racionálním a logickém zhodnocení vyplývat nemohou (nálezy

sp. zn.

ze dne 7. 5. 2013 nebo

sp. zn.

ze dne 28. 6. 2012).

12. O žádnou podobnou vadu se však v této věci nejedná. Stěžovatelem tvrzený "extrémní rozpor" mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry představuje podle Ústavního soudu pouze výraz jeho nesouhlasu se závěry, k nimž trestní soudy dospěly.

13. Namítá-li stěžovatel nedostatečné posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu, té se dostatečně podrobně věnovalo už usnesení městského soudu (body 6 a 7). Nejvyšší soud označil stěžovatelovu argumentaci za zjevně neopodstatněnou. Poukázal na to, že stěžovatel nedal během své výpovědi před soudem najevo nejistotu o správnosti své výpovědi. Z bodu 4 rozsudku obvodního soudu konkrétně plyne, že na začátku výpovědi před soudem sice relativizoval spolehlivost své výpovědi kvůli "odstupu času", následně ale už bez dalšího vypovídal o tom, co činil toho rána, kdy se měla obžalovaná dopustit trestného činu, aniž by dával najevo, že si není jist dnem, kdy se měly jím popisované skutečnosti odehrát. Proč nebylo možné přihlížet k obsahu výpovědi stěžovatele před policejním orgánem, zdůvodnil už městský soud, že předmětem řízení byla stěžovatelova výpověď před soudem.

14. Co se týče tvrzeného rozporu s pravidlem in dubio pro reo (k tomuto pravidlu plynoucímu z presumpce neviny, zaručené y, viz např. nález

sp. zn.

ze dne 6. 3. 2020, bod 21 a násl.), Nejvyšší soud (byť nad rámec vlastního odůvodnění) vysvětlil jednak obecný způsob uplatňování tohoto pravidla v trestním řízení (bod 18), jednak nepřímo odůvodnil, že pro jeho uplatnění v daném řízení nebyl prostor (bod 17; v tomto bodě se zrcadlí závěry městského soudu a obvodního soudu). Postačí na jeho závěry plně odkázat.

15. Lze proto uzavřít, že stěžovatelovy námitky nepoukazují na ústavně relevantní vady či excesy ze strany trestních soudů. Napadená rozhodnutí jsou v dostatečné míře odůvodněna, popisují, z jakých důkazů byly vyvozeny skutkové závěry a k jakým právním závěrům soudy dospěly, přičemž mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry a právním hodnocením existuje racionální souvislost.

16. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2025

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu