Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 819/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Vladimírem Poláchem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 813/57, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2024 č. j. -2118 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2021 č. j. -1417, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Písaříka, JUDr. Jaroslava Brože, MJur, insolvenčního správce, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, a Hany Písaříkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích práv zakotvených v d (dále jen " ").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ing. Jiří Písařík se domáhal určení, že Hana Písaříková je vlastníkem podílu ve výši 10 % odpovídajícímu vkladu do základního kapitálu ve výši 40 000 Kč ve stěžovatelce. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 3. 2020 č. j. -589 určil, že Hana Písaříková je vlastníkem podílu ve výši 10 % ve stěžovatelce (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až V). Proti rozsudku městského soudu podal odvolání JUDr. Jaroslav Brož, MJur, insolvenční správce. V průběhu odvolacího řízení vzal Ing. Jiří Písařík žalobu zpět. Se zpětvzetím žaloby souhlasily Hana Písaříková a stěžovatelka. Insolvenční správce se zpětvzetím žaloby nesouhlasil, neboť je považoval za "obstrukční úkon".

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodl, že zpětvzetí žaloby je neúčinné (výrok I), a zamítl návrh na přerušení řízení (výrok II). Proti rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby podali dovolání stěžovatelka,

Ing. Jiří Písařík a Hana Písaříková.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl podle a 2 , , jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí vrchního soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby a o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení nebylo rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí. K důvodové zprávě k , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, v níž se uvádí, že "Způsobilým předmětem dovolání tedy je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým (...) bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné", Nejvyšší soud uvedl, že má-li být odvolací řízení skončeno rozhodnutím o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, může jít pouze o případ, kdy odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí, kterým soud prvního stupně pro zpětvzetí žaloby řízení zastavil. V posuzované věci však o tento případ nešlo.

5. Ústavní soud dodává, že vrchní soud po rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby pokračoval v řízení ve věci samé a rozsudkem ze dne 19. 5. 2022 č. j. -1784 změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II až IV). Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelka, Ing. Jiří Písařík a Hana Písaříková dovolání společně s návrhem na odložení právní moci rozsudku. Usnesením ze dne

13. 9. 2023 č. j. -2060 Nejvyšší soud návrhu na odložení právní moci vyhověl.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud postupoval v rozporu s dispoziční zásadou a zároveň nesprávně posoudil, zda jsou v řízení ze strany insolvenčního správce dány vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby ve smyslu . Rozhodnutí vrchního soudu je zatíženo libovůlí. Nejvyšší soud pak porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu tím, že dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka poukazuje na důvodovou zprávu k , kterým se mění , a namítá, že zákonodárce zcela jasně konstatuje, že způsobilým předmětem dovolání je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, změněno, zrušeno, anebo kterým bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné. Použitím spojky anebo zákonodárce zcela jasně odlišil situace, kdy odvolací soud posuzuje rozhodnutí soudu prvního stupně, a kdy rozhoduje o zpětvzetí žaloby navržené v odvolacím řízení. Nejvyšší soud zcela ignoroval zjevný úmysl zákonodárce.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, neboť pokud soud stěžovatele nesprávně poučí o přípustnosti dovolání, je lhůtu k podání ústavní stížnosti třeba odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání, byť dovolání nebylo přípustné [srov. nález ze dne 2. 12. 2008 sp. zn.

(N 210/51 SbNU 627)].

8. Stěžovatelka byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s až 31 . Ústavní stížnost stěžovatelky je přípustná v části, jíž napadá usnesení Nejvyššího soudu.

9. Ústavní stížnost naopak není přípustná v části, jíž napadá usnesení vrchního soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž její subsidiarita. Ta se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ve spojení s ) a v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

10. Řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížností by tak měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla připouští Ústavní soud určité výjimky, musí však být současně splněny dvě podmínky: jednak musí být rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna. Napadené usnesení vrchního soudu ale takovou výjimku nepředstavuje.

11. Podle platí, že "jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení". Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že rozhodnutím o neúčinnosti zpětvzetí žaloby ve smyslu se řízení nekončí. Jde o rozhodnutí procesní povahy, tzn. nikoli rozhodnutí ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Případné námitky může stěžovatelka uplatnit v dalším průběhu řízení o věci samé. Pokud nebude s výsledkem řízení spokojena ani po vyčerpání opravných prostředků, může následně podat i novou ústavní stížnost. Ústavní stížnost je proto v části, jíž napadá usnesení vrchního soudu, nepřípustná.

12. Přípustnost ústavní stížnosti nelze dovodit ani z . Stěžovatelka ani naplnění těchto výjimek v ústavní stížnosti netvrdí.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

14. Přípustnost či nepřípustnost dovolání je v souladu s , , oprávněn zkoumat výhradně Nejvyšší soud. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu Ústavní soud zkoumá, zda byl skutečně naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání, a také, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů dovolací soud shledal dovolání nepřípustným (nález ze dne 5. 3. 2025

sp. zn.

, bod 14). Ústavní soud tak pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle y [srov. nález ze dne 30. 10. 2019

sp. zn.

(N 182/96 SbNU 300)].

15. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neshledal žádné ústavněprávně relevantní pochybení. Nejvyšší soud uzavřel, že proti usnesení odvolacího soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, není přípustné dovolání, neboť nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí ve smyslu . Nejvyšší soud tak dostatečně vysvětlil, proč shledal dovolání nepřípustným. Tento závěr je navíc v souladu i s jeho dřívější judikaturou (např. usnesení ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. ).

16. Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky. Dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, zčásti je ústavní stížnost nepřípustná. Tento závěr ostatně podporuje i další procesní vývoj ve věci samé (viz bod 5 usnesení). Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Ústavní soud odmítl podle a .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025

Josef Fiala v. r.

předseda senátu