Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 349/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Martina Fabo a 2. Martiny Fabo, zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti výrokům II a III usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2024 č. j. -245, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KAPE Invest s.r.o., sídlem Nerudova 209/10, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výroků II a III v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. V exekučním řízení vedeném na majetek prvního stěžovatele (povinného) Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil k odvolání obou stěžovatelů (druhá stěžovatelka vystupuje v řízení jako manželka povinného) usnesení Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 4. 2024 č. j. -171, jímž byl návrh stěžovatelů na zastavení, resp. částečné zastavení exekuce zamítnut, tak, že exekuci prováděnou zřízením exekutorského zástavního práva zastavil (výrok I). Důvodem pro zastavení exekuce podle , (dále jen " "), byl rozpor exekučního titulu (notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti) se zákonem [ , (dále jen "obč. zák.")] i dobrými mravy ( , , , , obč. zák.). Krajský soud dovodil, že zástupkyně prvního stěžovatele, kterou zmocnil k jednání při vyřizování úvěru včetně uzavření dohody o přímé vykonatelnosti, byla ve střetu zájmů, neboť současně vystupovala jako obchodní zástupkyně vedlejší účastnice řízení (oprávněné, poskytovatelky úvěru). Výrokem II změnil krajský soud výrok III okresního soudu o náhradě nákladů řízení tak, že se stěžovatelům jejich náhrada nepřiznává, výrokem III nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů odvolacího řízení a výrokem IV nepřiznal soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce. Při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu ke stěžovatelům použil Konstatoval, že stěžovatelé svůj fakticky nahodilý procesní úspěch nezaznamenali v důsledku svých "sofistikovaných, kvalifikovaných nebo koncentrovaných procesních tvrzení nebo předložených důkazů", ale v důsledku pečlivého přezkumu exekučního titulu krajským soudem z úřední povinnosti. Z uvedeného důvodu by nebylo spravedlivé, aby jim, jako skutečným dlužníkům, bylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekučního řízení, resp. úspěšného zastupování v exekučním řízení.

II.

Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Uvádí, že napadené výroky usnesení krajského soudu jsou projevem soudní libovůle a jde o zjevný exces spočívající v chybné aplikaci Přestože připouštějí, že k zastavení exekuce došlo na základě právní argumentace, ke které krajský soud přihlédl z úřední povinnosti, domnívají se, že i tak jim měla být přiznána alespoň částečná náhrada nákladů. Při rozhodování o nákladech řízení se uplatní zásada úspěchu ve věci a jejich moderace podle by měla být výjimečná. Skutečnost, že vedlejší účastnice řízení nepostupovala s odbornou péčí, nemůže jít stěžovatelům k tíži. Stěžovatelé dále rozebírají okolnosti uzavření úvěru poskytnutého prvnímu stěžovateli a finanční situaci, v níž se v té době nacházeli. Jako právní laici museli vyhledat právní pomoc, díky níž byl podán návrh na zastavení exekuce a nakonec dosaženo i jejího samotného zastavení. Rovněž namítají, že se k aplikaci nemohli nikterak vyjádřit. Krajský soud tak postupoval v rozporu např. s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008

sp. zn.

(N 97/49 SbNU 451).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Stěžovatelé se domáhají zrušení výroků krajského soudu, jimiž jim na základě aplikace nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Z pohledu posouzení je nutno předeslat, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (např. usnesení ze dne 24. 11. 2005

sp. zn.

). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [např. usnesení ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003

sp. zn.

nebo ze dne 6. 12. 2006

sp. zn.

a další].

7. Závěry o omezeném přezkumu nákladů řízení o to více platí pro případy rozhodování podle Jak již bylo naznačeno výše, oprávnění posoudit, zda jsou ve věci dané důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci , přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. usnesení ze dne 28. 2. 2024

sp. zn.

, bod 9). Ač obecné soudy mají při moderaci poměrně široký prostor, neznamená to, že smí svévolně nepřiznat náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí musí řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nález ze dne 5. 11. 2019

sp. zn.

(N 185/97 SbNU 26), bod 14 včetně tam uvedené judikatury].

8. Ústavní soud není přezkumným soudem, nemůže proto hodnotit, zda ty či ony okolnosti zakládají použitelnost hypotézy Hodnotí tak pouze, zda obecné soudy nepostupovaly svévolně. V nyní posuzované věci o žádnou svévoli nešlo. Krajský soud se neuchýlil k nicneříkající citaci zákona, nýbrž odůvodnil, v čem spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné a co jej vedlo k aplikaci (viz body 42 a 43 napadeného usnesení). Nelze přehlédnout, na co příhodně poukázal krajský soud, že stěžovatelé zůstávají dlužníky a i nadále je stíhá povinnost vzniklý dluh uhradit. I když byla exekuce zastavena pro nezpůsobilý exekuční titul (z důvodu střetu zájmů zástupkyně prvního stěžovatele), byl to první stěžovatel, který podle krajského soudu uvedl vedlejší účastnici řízení v omyl tím, že vystupoval při sjednávání úvěru jako aktivní podnikatel, ačkoliv si úvěr podle svých následujících tvrzení bral jako spotřebitel na krytí běžných životních nákladů (k tomu blíže bod 11 a 14 napadeného usnesení). Věděla-li by vedlejší účastnice řízení, že první stěžovatel není podnikatelem, resp. úvěr nesjednává pro podnikatelské účely, ale vystupuje jako řadový spotřebitel, finanční prostředky by mu v takové výši neposkytla (viz bod 11 napadeného usnesení). Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu nejeví rozhodnutí krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelům z hlediska spravedlivého řešení vzájemných vztahů jako nepřiměřené.

9. Jako nedůvodnou shledal Ústavní soud i námitku, že se stěžovatelé nemohli vyjádřit k aplikaci Ústavní soud si je samozřejmě vědom závěrů vyplývajících mj. i ze stěžovateli zmiňovaného nálezu

sp. zn.

a na něj navazující nálezové judikatury, ale v nyní posuzované věci tyto závěry nejsou případné. Soud při rozhodování o zastavení exekuce (na rozdíl od sporného řízení) není striktně vázán argumenty účastníků řízení, ale je oprávněn sám věc právně posoudit a ve věci rozhodnout. Rovněž platí, že mění-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodne i o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně. Rozhoduje přitom z úřední povinnosti. Krajský soud proto mohl v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé změnit rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení, aniž by o to kterýkoliv z účastníků řízení žádal. Stěžovatelé se svým odvoláním domáhali změny rozhodnutí okresního soudu a museli tedy očekávat, že bude-li jejich odvolání vyhověno, bude soud z úřední povinnosti rozhodovat rovněž o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Skutečnost, že krajský soud bude rozhodovat o náhradě nákladů řízení, tedy nemohla být překvapivá a stěžovatelé měli příležitost se k této problematice vyjádřit nejen písemně, ale i přímo u soudu v průběhu dvou ústních jednání, která se ve věci konala. V neposlední řadě je třeba vyjít z toho, že náklady prvostupňového řízení přiznané okresním soudem úspěšné vedlejší účastnici řízení byly určeny ve výši 5 760,69 Kč. Nelze předpokládat, že by náklady řízení včetně nákladů odvolacího řízení, vycházel-li by krajský soud čistě z úspěchu ve věci, výrazně přesahovaly uvedenou, ale z pohledu Ústavního soudu bagatelní, částku.

10. Ústavní soud shrnuje, že v postupu krajského soudu nespatřuje exces, který by si vyžadoval jeho kasační zásah. Ze strany stěžovatelů jde o pouhou polemiku s hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných, která však ústavněprávní roviny nedosahuje. Krajský soud jasně a srozumitelně vysvětlil, jaké okolnosti pro aplikaci považoval za důležité. I kdyby se Ústavní soud se závěrem krajského soudu o použití v této věci neztotožňoval, samotná tato skutečnost by pro zrušení napadeného usnesení (napadených výroků) nestačila.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2025

Zdeněk Kühn v. r.

předseda senátu