Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 339/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou, sídlem Masařská 323/6, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -401 ze dne 29. října 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -354 ze dne 23. května 2024 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. -267 ze dne 18. května 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v a 96 y, , a d.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu pohrdání soudem podle . Na základě jeho odvolání Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu zrušil v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným stejným trestným činem a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v rámci hlavního líčení konaného v trestní věci obžalovaného R. K. na pokyn svého zaměstnavatele (spoluobžalovaného V. N.) odmítl jako svědek vypovídat, a to přesto, že byl v obou případech o své povinnosti vypovídat opakovaně poučen předsedou senátu. R. K. přitom zprostil povinnosti mlčenlivosti celou advokátní kancelář N.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

4. Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen nespravedlivě, neboť pouze uposlechl písemné instrukce a pokyn svého zaměstnavatele N. Namítá, že odepření výpovědi je postihováno uložením pořádkové pokuty, nikoli uložením trestu za trestný čin. Popisuje, že předseda senátu Mgr. Jirsa, který vedl hlavní líčení v trestní věci obžalovaného K., vystupoval velmi autoritativně a nastolil vyhrocenou situaci, kterou stěžovatel vnímal jako tíseň a nebyl schopen se rozhodnout. Současně uvádí, že jeho výpověď byla nadbytečná. Má za to, že pohnutka jeho jednání byla ospravedlnitelná, neboť výpověď odepřel pouze v důsledku pokynu N., přičemž se obával nepříznivých následků porušení své povinnosti mlčenlivosti. Domnívá se, že se obecné soudy nezabývaly jeho specifickým postavením, které "může mít přesah do sféry občanskoprávního jednání dalších fyzických osob, zaměstnaných v advokátních kancelářích". Obecné soudy podle něj interpretovaly a aplikovaly normy podústavního práva formalisticky a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a to v důsledku "nevyjasněné koncepce zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem" ve smyslu § 21 zákona o advokacii.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

6. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek městského soudu, avšak krajský soud rozsudek městského soudu zrušil v celém rozsahu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti rozsudku městského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).

7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. , 83, 90 y). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však zde nejde.

8. Stěžovatelovy námitky se zčásti překrývají s těmi, které uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud proto odkazuje na bod 43 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byla výstižně vysvětlena neopodstatněnost stěžovatelovy obhajoby, že výpověď odepřel v návaznosti na pokyn svého zaměstnavatele. Stěžovatel byl v rámci výzev, aby splnil svou svědeckou povinnost, opakovaně a velmi podrobně poučován mj. právě o tom, že jej soukromoprávní status zaměstnance úkolovaného zaměstnavatelem nezbavuje veřejnoprávní svědecké povinnosti. Jestliže stěžovatel navzdory tomuto poučení výpověď opakovaně odmítl, musel počítat s tím, že takové jednání bude považováno za urážlivé ve smyslu . Ústavní soud tak stěžovateli nemůže přisvědčit v jeho názoru, že jednal v ospravedlnitelné pohnutce.

9. Pokud předseda senátu důsledně trval na tom, aby stěžovatel splnil svou svědeckou povinnost a o nutnosti splnění této povinnosti jej opakovaně poučoval (jak již bylo zmíněno), nelze mu v tomto ohledu cokoli vytýkat. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy namítal nevhodný či nátlakový způsob jednání předsedy senátu při poučení, proto tato námitka není v řízení před Ústavním soudem přípustná [srov. např. nálezy

sp. zn.

ze dne 19. listopadu 1999 (N 160/16 SbNU 181),

sp. zn.

ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79),

sp. zn.

ze dne 26. září 2005 (N 182/38 SbNU 457) a usnesení

sp. zn.

ze dne 6. září 2000,

sp. zn.

ze dne 28. června 2004,

sp. zn.

ze dne 17. září 2008 a další].

10. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že splnění svědecké povinnosti může být vynucováno i uložením pořádkové pokuty podle § 66 trestního řádu, to však nic nemění na tom, že opakované a bezdůvodné odepření výpovědi zároveň může naplňovat znaky trestného činu pohrdání soudem podle . Na takovém závěru nic nemůže změnit ani okolnost, že se výpověď, kterou svědek bezdůvodně odmítal, ukáže jako nepotřebná; i tak totiž svědek (pachatel) útočí na autoritu a vážnost soudu.

11. Hovoří-li stěžovatel o "nevyjasněné koncepci zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem" ve smyslu § 21 zákona o advokacii, odkazuje Ústavní soud na body 31 až 38 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Zde je přehledně a podrobně vyloženo, že v posuzované věci nevznikly žádné pochybnosti o tom, že klient R. K. zprostil povinnosti mlčenlivosti nejen samotného advokáta N., ale i celou jeho advokátní kancelář, včetně stěžovatele. Ústavní soud tuto argumentaci považuje za bezchybnou a nepovažuje za potřebné k ní cokoli dodávat, zvláště když sám stěžovatel k ní neuvádí žádné konkrétní námitky.

12. Ústavní soud tedy uzavírá, že ve způsobu, jakým obecné soudy interpretovaly a aplikovaly relevantní právní úpravu, na rozdíl od stěžovatele nespatřuje žádný formalismus nebo rozpor (natož pak extrémní) s principy spravedlnosti. Obecné soudy úpravu interpretovaly standardním, ústavněprávně souladným způsobem, takže Ústavní soud nemá důvod ke kasačnímu zásahu.

13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. února 2025

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu