Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 105/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kouby, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, se sídlem Západní 255/31, Praha 6, proti unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. -249 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2023 č. j. -209, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené d (dále jen " "). Obecné soudy podle stěžovatele ústavní stížností napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, odůvodnění jejich rozhodnutí považuje za přehnaně formalistická.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejich příloh, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") výrokem II rozsudku ze dne 15. 12. 2022 č. j. -155 ve sporu mezi stěžovatelem jako žalobcem a žalovanými 1) Ing. Jiřím Rážem a 2) hlavním městem Prahou určil, že ke dni smrti otce stěžovatele byla ideální 1/2 ve výroku soudu definovaných pozemků součástí společného jmění manželů, tedy společného jmění stěžovatelova otce a stěžovatelovy matky (šlo přitom o tu část pozemků, vůči nimž žalovaným bylo hlavní město Praha - pozn. Ústavní soud). Výrokem I naopak obvodní soud uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že další ideální 1/2 definovaných pozemků byla ke dni smrti stěžovatelova otce součástí uvedeného společného jmění manželů (šlo přitom o tu část pozemků, vůči nimž byl žalovaným Ing. Jiří Ráž). Výrokem III až IV obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. Stěžovatel uvedený spor vyvolal s odůvodněním, že jím v petitu žaloby definované pozemky jsou v katastru nemovitostí vedeny ve spoluvlastnictví žalovaných (tedy Ing. Jiřího Ráže a hlavního města Prahy), ačkoliv tyto pozemky patřily stěžovatelovým rodičům, kteří je na počátku šedesátých let dvacátého století koupili od právních předchůdců žalovaných pro stavbu rodinného domu. Žalobu stěžovatele ve vztahu mezi ním a Ing. Jiřím Rážem obvodní soud zamítl s tím, že rodiče stěžovatele nedisponovali kupní smlouvou s podpisem Karla Ráže (právního předchůdce Jiřího Ráže) a o okolnosti podpisu takové smlouvy se s potřebnou obezřetností nestarali. Proto nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky ideální poloviny předmětných pozemků nebo alespoň jejich oprávněnými držiteli. Naopak ve vztahu k té části pozemků patřícím tehdejšímu Místnímu národnímu výboru Modřany obvodní soud dovodil, že rodiče stěžovatele byli v dobré víře, že jsou vlastníky této ideální poloviny pozemků, neboť Místnímu národnímu výboru Modřany mimo jiné doložili doklad o zaplacení kupní ceny na jeho účet. Obvodní soud tak dovodil, že stěžovatelovi rodiče vlastnické právo ve vztahu k hlavnímu městu Praze vydrželi, neboť byli nepřetržitě více než 10 let objektivně v dobré víře, že jsou vlastníky uvedené části pozemků. S tímto odůvodněním tedy obvodní soud části žaloby vyhověl (tedy ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným hlavním městem Prahou) a částečně ji naopak ve vztahu mezi stěžovatelem a Ing. Jiřím Rážem zamítnul.

4. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel i hlavní město Praha odvolání. Po podání odvolání stěžovatel a žalovaný Ing. Jiří Ráž shodně navrhli přerušení řízení z důvodu jejich mimosoudního jednání s výhledem na uzavření dohody, na jejímž základě by stěžovatel vzal žalobu proti žalovanému Jiřímu Rážovi zpět. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") proto část sporu mezi stěžovatelem a žalovaným Jiřím Rážem vyloučil k samostatnému projednání a řízení o něm přerušil. Naopak odvolání žalovaného hlavního města Prahy shledal opodstatněným a rozsudek obvodního soudu mezi stěžovatelem a žalovaným hlavním městem Prahou změnil v jeho výroku II tak, že stěžovatelovu žalobu o určení specifikovaných pozemků jako součásti společného jmění manželů stěžovatelova otce a stěžovatelovy matky zamítl (výrok I rozsudku městského soudu). Výrokem II městský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit hlavnímu městu Praze náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 37 026 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud zejména zdůraznil, že obvodní soud správně konstatoval, že rodiče stěžovatele se dostatečně nestarali o to, zda byl řádně završen smluvní proces o koupi části pozemků mezi nimi a právním předchůdcem Ing. Jiřího Ráže. Uvedený závěr se ovšem podle městského soudu musí uplatnit i ve vztahu k té části pozemků, které jsou nyní zapsány ve vlastnictví hlavního města Prahy. Obvodní soud naopak podle městského soudu pochybil, pokud na základě takřka shodných skutkových okolností učinil rozdílné závěry vůči nabytí vlastnictví ve vztahu k části pozemků patřících Ing. Jiřímu Rážovi (respektive jeho právním předchůdcům) a vůči nabytí vlastnictví ve vztahu k pozemkům hlavního města Praha. Rozdílný závěr ve vztahu k oběma jmenovaným žalovaným nemůže být podle městského soudu založený jen na tom, že právnímu předchůdci hlavního města Praha se od rodičů stěžovatele dostalo plnění kupní ceny, kdežto právnímu předchůdci Jiřího Ráže se takového plnění patrně nedostalo. Okolnost, že rodiče stěžovatele část kupní ceny pozemků ve vlastnictví hlavního města Prahy zaplatili, nemůže být rozhodná z hlediska existence nabývacího titulu a dobré víry stěžovatelových rodičů. Naopak z řízení vyplynulo, že rodiče stěžovatele byli na nesrovnalosti v jejich vlastnictví k předmětným pozemkům opakovaně upozorňováni mimo jiné ze strany geodézie a Místního národního výboru Modřany, na což však dostatečně nereagovali. Už z toho důvodu tedy podle městského soudu rodiče stěžovatele nemohli být v dobré víře, že jim patří relevantní část nyní sporných pozemků.

5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel v rámci svého dovolání podle Nejvyššího soudu neformuloval žádnou otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Stěžovatelovi rodiče nemohli vlastnické právo k předmětné části pozemků, které jsou nyní ve vlastnictví hlavního města Prahy, nabýt vydržením, jestliže nejpozději v roce 1975 byli i podle Nejvyššího soudu příslušným pracovištěm geodézie a Městským národním výborem Modřany opakovaně vyzýváni k předložení nabývacího titulu, přičemž tento nabývací titul nikdy nepředložili a jejich vlastnické právo tak nikdy nebylo zapsáno v příslušné evidenci. Už tím podle Nejvyššího soudu stěžovatelovi rodiče objektivně pozbyli dobrou víru, že jsou vlastníky spoluvlastnických podílů předmětných pozemků. Rozhodnutí městského soudu tak podle Nejvyššího soudu zjevně nezávisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení by se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když zjevně rovněž není důvod, aby městským soudem v dané věci řešené právní otázky byly hodnoceny jinak.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Obecné soudy se podle stěžovatele dostatečně nezabývaly eventuálním putativním titulem pro nabytí vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví hlavního města Prahy ze strany jeho rodičů. Konkrétně stěžovatel zmiňuje, že jeho rodiče mohli vlastnického právo k relevantním částem pozemků nabýt již jen samotným přijetím nabídky ze strany právního předchůdce vedlejšího účastníka. Soudy také nezohlednily, že jeho rodiče za uvedenou část předmětných pozemků uhradili kupní cenu. V rozporu s nálezem

sp. zn.

ze dne 2. 8. 2016 [(N 144/82 SbNU 287); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] obecné soudy neposoudily historický kontext, v jakém stěžovatelovi rodiče vlastnické právo k částem pozemků nabyli. Obecné soudy stěžovatelův případ neposuzovaly dostatečně vzhledem k jeho individuálním okolnostem. Naopak stěžovatelovi rodiče byli podle jeho názoru vždy v dobré víře ve vztahu ke svému vlastnickému právu k předmětným pozemkům. Stěžovatelovi rodiče navíc ve vztahu k předmětným částem pozemků dlouhou dobu platili příslušnou daň z nemovitostí. Vlastnické právo stěžovatelových rodičů nemůže být zpochybněno jen proto, že příslušná smlouva byla ztracena nebo nebyla řádně registrována státním notářstvím. Nejvyšší soud podle stěžovatele postupoval nesprávně, pokud nenapravil pochybení městského soudu spočívající v tom, že městský soud přiznal hlavnímu městu Praze náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů, ač existuje ustálená judikatura, podle níž právní zastoupení hlavního města Prahy v obdobných typech sporů nelze považovat za účelně vynaložené náklady.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

10. Naopak v napadených rozhodnutích je podle Ústavního soudu důsledně vysvětleno, že stěžovatelovi rodiče byli nejméně od roku 1975 seznámeni s tím, že jím k předmětným částem relevantních pozemků chybí nabývací nebo alespoň užívací titul. Tuto skutečnost přitom stěžovatelovi rodiče ani v průběhu času relevantním způsobem nezohlednili; na uvedeném nemůže nic změnit ani okolnost, že ve vztahu k hlavnímu městu Praze měli uhradit příslušnou část kupní ceny a že následně měli hradit jim vyměřenou daň z nemovitých věcí. Naopak ani stěžovatel se v ústavní stížnosti důsledně nepokouší vysvětlit, proč jeho rodiče na uvedenou absenci nabývacího nebo alespoň užívacího titulu k dotyčné části pozemků dostatečně nereagovali. Jen pro dokreslení situace pak Ústavní soud v daném kontextu nemohl zcela přehlédnout ani to, že vlastnické právo stěžovatelových rodičů k části pozemků nebylo evidentně dostatečně vyřešeno ani ve vztahu k rodině Rážových, jestliže sám stěžovatel evidentně souhlasil s tím, že se s těmito vlastníky vyrovná mimosoudně.

11. I jen z výše uvedeného je tedy zjevné, že stěžovatelovi rodiče nebyli ve vztahu k předmětné části relevantních pozemků v dobré víře, že jim tyto pozemky jako vlastníkům náleží. Neobstojí ani odkaz stěžovatele na nález

sp. zn.

, neboť v dané věci zjevně nejde o odstranění přílišné tvrdosti restitučního zákonodárství, pokud stěžovatel v ústavní stížnosti důsledně nevysvětluje - jak již bylo naznačeno - jaká závažná překážka bránila jeho rodičům v tom, aby svůj vztah k předmětným pozemkům uvedli do souladu se zákonem.

12. Ústavní soud také nemohl akceptovat poněkud obecnou tezi stěžovatele, že jeho rodiče ve svém důsledku mohli nabýt vlastnické právo k částem pozemků pouhou akceptací nabídky, která jim měla být učiněna ze strany právního předchůdce vedlejšího účastníka. Aniž by Ústavnímu soudu příslušelo v rámci tohoto usnesení provádět hlubší exkurs do právní úpravy pro tuto věc relevantní, postačí shrnout, že nabývání vlastnického práva k nemovitostem bylo v době, kdy vlastnictví k pozemkům měli nabýt i stěžovatelovi rodiče, poměrně přísně regulováno. Byly do něj zapojeny jak příslušné národní výbory, tak tehdy fungující státní notářství. Ústavní soud proto stěžovatelovo tvrzení o nabytí vlastnictví pouhou akceptací nabídky nemůže bez dalšího přijmout, zvláště když stěžovatel toto svoje východisko v ústavní stížnosti nikterak podrobněji nevysvětluje. Přitom, jak plyne již z rekapitulace odvolací argumentace stěžovatele provedené městským soudem, stěžovatel setrval v takto obecném duchu při formulování stejné námitky i v rámci odvolání. O to méně lze městskému soudu vytýkat, že na takto formulované tvrzení stěžovatele ve svém rozhodnutí nereagoval hlubší argumentací.

13. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud neměl hlavnímu městu Praze přiznat náhradu nákladů řízení (resp. přesněji že Nejvyšší soud toto jeho pochybení nenapravil), pak se stěžovatel předně nevyrovnává s tím, že i eventuální pochybení městského soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení by ke zrušení jeho rozhodnutí ze strany Nejvyššího soudu - vzhledem k zákonné úpravě - vést nemohlo. Nadto je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání ze strany Ústavního soudu je vyloučení tzv. bagatelnosti (hlavnímu městu Praze byla v této souvislosti přiznána částka 37 026 Kč). Jakkoliv úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné zcela přehlížet hranice, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil, neboť uvažovat v intencích racionality omezující možnost projednat bagatelní spory má jistě smysl i v ústavním soudnictví. Na druhou stranu Ústavní soud v minulosti také dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti netvrdí.

14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2024

Daniela Zemanová v. r.

předsedkyně senátu