Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 371/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace KOVOSVIT MAS Machine Tools, a. s., sídlem Tomáše Bati 419, Sezimovo Ústí, zastoupené JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 15. prosince 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zaručených a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Generálního ředitelství cel, odboru 75.2 - Pátrání České Budějovice (dále jen "policejní orgán") č. j. GŘC-1057-193/TČ-2022-835220 ze dne 30. června 2023 byly podle § 79a a § 79c odst. 5 trestního řádu zajištěny stroje ve vlastnictví stěžovatelky. Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce") č. j. 4 VZN 1554/2022-384 ze dne 15. listopadu 2023 byla podle § 79f odst. 2 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení či omezení zajištění věcí (dále také jen "usnesení státního zástupce"). Důvodem zamítnutí žádosti bylo - stručně vyjádřeno - přetrvávající podezření, že zajištěné věci mohly být nástrojem prověřované trestné činnosti.

3. Proti usnesení státního zástupce podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

4. Stěžovatelka namítá, že i když v stížnosti proti usnesení státního zástupce rozsáhle popsala důvody, pro které lze výrok stížností napadeného usnesení policejního orgánu považovat za nesprávný, vrchní soud se v podstatě omezil pouze na prohlášení, že se ztotožňuje se závěry státního zástupce, na něž odkázal. Odůvodnění napadeného usnesení tak považuje za nepřijatelné a nepřezkoumatelné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že napadené usnesení není souladné s požadavky ústavního pořádku, neboť jeho odůvodnění neumožňuje seznat relevantní úvahy soudu.

5. Stěžovatelka dále namítá, že zajištěním jejích věcí a jeho trváním dochází k nepřiměřenému zásahu do jejího vlastnického práva, a v této souvislosti odkazuje na další judikaturu Ústavního soudu. Uvádí, že ani s touto její argumentací se vrchní soud v napadeném usnesení nevypořádal. Brojí proti závěru státního zástupce, že délka trvání prověřování a doba trvání zajištění na sobě nejsou závislé, a připomíná, že plynutím času se zvyšují požadavky na orgány činné v trestním řízení, aby odůvodnily nutnost dalšího trvání zajištění.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti ( y). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 15. dubna 2004 (U 18/33 SbNU 401),

sp. zn.

ze dne 14. prosince 2004,

sp. zn.

ze dne 24. ledna 2008,

sp. zn.

ze dne 9. října 2007,

sp. zn.

ze dne 28. listopadu 2008,

sp. zn.

ze dne 17. září 2009,

sp. zn.

ze dne 27. února 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje [srov. především nález

sp. zn.

ze dne 13. srpna 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě"), jakož i y. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. prosince 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 2. prosince 2013 (N 206/71 SbNU 429) a usnesení

sp. zn.

ze dne 11. března 2004 či

sp. zn.

ze dne 1. července 2004].

9. Ústavní soud předně nepřisvědčuje základní stěžovatelčině námitce, že vrchní soud odůvodnil napadené usnesení tak nedostatečně, že z něj nejsou patrné jeho úvahy, a je tak nepřezkoumatelné. Vrchní soud pouze přizpůsobil odůvodnění usnesení tomu, že stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení státního zástupce opakovala argumentaci ze žádosti o zrušení či omezení zajištění jejích věcí. Ztotožní-li se přezkumný orgán se závěry učiněnými orgánem rozhodujícím v prvním stupni, zajisté není jeho povinností znovu opakovat již dříve vyřčené. Postačuje odkázat na nosnou část rozhodnutí, s níž se ztotožnil. Postupu ani argumentaci vrchního soudu nelze z hlediska ústavněprávního nic podstatného vytknout. Státní zástupce v usnesení podrobně vyložil důvody, kvůli kterým žádosti o zrušení či omezení zajištění věcí nevyhověl. Z ústavní stížnosti i napadeného usnesení je patrné, že stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení státního zástupce neuplatňovala žádné nové argumenty. Vrchní soud v napadeném usnesení (strany 5 až 7) odkazoval na jednotlivé konkrétní pasáže usnesení státního zástupce, jakož i na příslušné části usnesení policejního orgánu, jímž došlo k zajištění věcí. Stěžovatelce je z rozhodnutí zřejmé, na základě jakých skutečností byla shledána stížnost nedůvodnou (k tomu srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 11. října 2016 nebo

sp. zn.

ze dne 31. října 2017).

10. Jako nedůvodnou Ústavní soud shledal i námitku, že dalším trváním zajištění dochází k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Státní zástupce připomněl důvody, kvůli kterým došlo k zajištění strojů ve vlastnictví stěžovatelky a které byly podrobně vysvětleny v usnesení policejního orgánu o zajištění věcí

č. j. GŘC-1057-193/TČ-2022-835220 ze dne 30. června 2023. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že rozhodnutí o zajištění věcí již bylo podrobeno jeho přezkumu. Usnesením

sp. zn.

ze dne 20. února 2024 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost směřující proti usnesení vrchního soudu sp. zn. ze dne 29. srpna 2023, jímž byla zamítnuta stížnost proti zmíněnému usnesení policejního orgánu.

11. Z usnesení státního zástupce vyplývá závěr, že důvody zajištění i nadále trvají, neboť nedošlo k žádné změně relevantních okolností a stávající indicie stále nasvědčují tomu, že zajištěné stroje měly být vyvezeny na území Ruské federace. Státní zástupce navíc na stranách 3 až 5 usnesení podrobně reagoval na jednotlivá tvrzení prezentovaná stěžovatelkou v žádosti o zrušení či omezení zajištění. Neopomněl se zabývat ani přiměřeností dosavadní doby, po kterou zajištění věcí trvá. Konstatoval, že v dané fázi trestního řízení ji lze považovat za (přiměřeně) odpovídající povaze a složitosti věci.

12. Ústavní soud z ústavněprávního hlediska nenachází důvod, aby tyto úvahy státního zástupce a závěry z nich vyplývající rozporoval. Vrchní soud i v tomto ohledu postupoval ústavně souladným způsobem, když upustil od formalistického opakování argumentace státního zástupce a v napadeném usnesení na ni odkázal. Lze tedy uzavřít, že potřeba dalšího trvání zajištění stěžovatelčiných věcí byla odůvodněna ústavně konformně.

13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2024

Jan Wintr v. r.

předseda senátu