Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 763/24

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -103 ze dne 28. 2. 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel byl účastníkem řízení před obecnými soudy, ve kterém se za něj jeho otec I. S., domáhal zrušení trestu z rozsudku Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 1. 7. 1986 sp. zn. , který nabyl právní moci dne 20. 8. 1986, ve spojení s rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 23. 9. 1993 sp. zn. .

2. Otec stěžovatele podal návrh ve smyslu , o účastnících odboje a odporu proti komunismu, který stanoví: "Soud na návrh zruší trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, anebo rehabilitace podle , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného bylo vedeno úmyslem oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu anebo k tomu vytvořit prostředky." Otec stěžovatele byl k podání návrhu aktivně legitimován ve smyslu , o soudní rehabilitaci, který se pro řízení podle používá přiměřeně.

3. Okresní soud Plzeň-město po provedení důkazů dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel bojoval či kladl odpor vůči komunistickému zřízení ve smyslu Proto návrh zamítl.

4. Krajský soud v Plzni poté rozhodoval o stížnosti stěžovatele. Krajský soud sice zrušil usnesení okresního soudu, učinil tak však z ryze formálních důvodů. Okresní soud totiž své rozhodnutí formuloval tak, jako by rozhodoval o návrhu stěžovatele. Přitom se však jednalo o návrh jeho otce. V tomto směru tedy krajský soud opravil rozhodnutí okresního soudu. Z hlediska dokazování splnění podmínky podle se krajský soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

5. Ve stručné ústavní stížnosti uvádí stěžovatel v zásadě jedinou námitku. Tou je, že v řízení před obecnými soudy předložil rozhodnutí slovenské Komisieu pamäti národa ze dne 7. 9. 2017 (dále jen "rozhodnutí ÚPN"), podle kterého mu bylo přiznáno postavení "účastníka protikomunistického odboja" ve smyslu slovenských právních předpisů. Podle stěžovatele je tato pro soud závazná. Hodnocení toho, zda někdo je účastníkem protikomunistického odboje, nenáleží podle stěžovatele soudu. Stěžovatel brojí proti tomu, že "Soud v napadeném usnesení klade otázky a vyjadřuje pochybnosti o rozhodnutí, které Ústav paměti národa vydal, (...)".

6. Dále stěžovatel rozporuje, že by rehabilitační řízení bylo omezeno na zrušení trestu bez možnosti zrušení výroku o vině, jak to uvedl krajský soud v napadeném rozhodnutí. Z toho všeho stěžovatel dovozuje porušení d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y.

7. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z , a y plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v projednávané věci nedošlo.

8. Námitky stěžovatele byly v napadeném rozhodnutí ústavně konformně vyvráceny. Ústavní soud zdůrazňuje, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování obecných soudů. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle, zejména kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález

sp. zn.

ze dne 6. 2. 2020 a další).

9. Ve zde posuzovaném případě přitom podstata argumentace stěžovatele spočívá výhradně v tom, že nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů ohledně toho, že jeho situace nespadá pod důvod rehabilitace ve smyslu Již z tohoto shrnutí vyplývá, že námitky stěžovatele nedosahují ústavní roviny.

10. Již krajský soud stěžovateli vysvětlil, že rozhodnutí ÚPN není pro soud závazné. Soud se řídí zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud by soudy neměly diskreci ohledně svých vlastních skutkových závěrů a musely povinně vycházet z rozhodnutí různých orgánů (dokonce orgánů cizích států), jejich role by se stala zcela absurdně formální. Bylo na obecných soudech, aby zhodnotily splnění podmínek podle Soudy tak učinily a k navrhovaným důkazům včetně rozhodnutí ÚPN přihlédly. Krajský soud v bodě 7 odůvodnění velmi pečlivě vysvětlil, proč stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky rehabilitace navzdory rozhodnutí ÚPN. Z hlediska ústavněprávního proto není napadenému rozhodnutí co vytknout.

11. Taktéž okresní soud v bodě 14 poukázal na to, že rozhodnutí ÚPN je fakticky postaveno právě jen na odsouzení stěžovatele přezkoumávanými rozsudky. Rozhodnutí ÚPN však neobsahuje žádnou konkrétní informaci, která by měla vést k naplnění podmínky rehabilitace, kterou stěžovatel navrhoval. S tímto závěrem Ústavní soud souhlasí.

12. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí ÚPN je závazné podle česko-slovenské smlouvy o právní pomoci č. , dle jehož prvního odstavce "listiny, které byly vydány nebo ověřeny jednou smluvní stranou a které jsou opatřeny otiskem úředního razítka a podpisem oprávněné úřední osoby, jsou platné a účinné na území druhé smluvní strany bez dalšího ověření. Totéž platí i pro opisy a překlady listin, které byly ověřeny". Stěžovatel však pomíjí to, co mu již zcela srozumitelně vysvětlil krajský soud, totiž, že platnost a účinnost určitéy ještě neznamená, že z ní soud je povinen bez dalšího vycházet, pokud při dokazování dospěje k jinému názoru, než který se z danéy podává. Soud je vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, nikoliu, která je zákonem a mezinárodní smlouvou upravena. je vždy "pouhým" důkazem a tak jej také soudy vyhodnotily. Navíc, v tomto případě ani nejde o to, že by soud v řízení postupoval "v rozporu" s rozhodnutím ÚPN, ale pouze dospěl k závěru, že z provedených důkazů neplyne nic, co by svědčilo o splnění podmínek podle

13. Pokud jde o bod 9, ve kterém krajský soud uvedl, že rehabilitační řízení je omezeno na zrušení trestu a nelze rušit výrok o vině, Ústavní soud skutečně, jak uvádí stěžovatel, v nálezu

sp. zn.

dospěl k závěru, že pojem "trestu" nelze vykládat restriktivně, a že není možné ponechat bez povšimnutí výroky o vině. Byť se citovaný nález Ústavního soudu týkal výkladu pojmu "trest" ve smyslu , a nikoli zde aplikovaného , bylo by možné tyto závěry z citovaného nálezu vztáhnout právě i na rehabilitaci trestu podle Avšak stěžovatel pomíjí, že tato zmínka krajského soudu nebyla pro posouzení věci vůbec rozhodná. Návrh stěžovatele nebyl zamítnut proto, že by obecné soudy odmítly zrušit výrok o vině. K této fázi posuzování věci se obecné soudy logicky ani nedostaly, jelikož neshledaly splnění podmínek pro rehabilitaci podle Učinily tak navíc, jak bylo výše uvedeno, zcela ústavně konformně. Potenciální nesprávná zmínka krajského soudu o možnosti zrušit pouze výrok o trestu proto nic nemění na ústavnosti napadeného rozhodnutí.

14. Žádnou souvislost pak již pro posouzení ústavní stížnosti nemá osvědčení Ministerstva obrany ČR ze dne 9. 2. 2022, kterým byl otec stěžovatele (a nikoli stěžovatel) uznán za účastníka odboje a odporu proti komunismu ve smyslu Toto osvědčení se stěžovatele nijak netýká a k posouzení jeho ústavní stížnosti proto není relevantní.

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2024

Jan Wintr

předseda senátu