Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1386/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Lenky Kindigerové, zastoupené Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem, se sídlem Za Poštou 112, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č. j. -108, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2023 č. j. -77 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. února 2023 č. j. -45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a argumentace v ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podle písm. d)y se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky vlastnit majetek podle y základních práva a svobod ("Listina"), na soudní ochranu podle y a na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

2. Stěžovatelka se žalobou ze dne 7. 11. 2022 domáhala určení, že (zjednodušeně uvedeno) ze dne 3. 9. 2017 vlastnoručně sepsaná a podepsaná panem J. Grmolcem (zůstavitelem) je závětí. Žalovaný (vedlejší účastník) pan J. Grmolec mladší i stěžovatelka jsou dědicové po zemřelém otci.

3. Pro další posouzení věci je podstatné, že texty zněl: "Hodonín 3. 9. 2017. Daruji Lence Kindigerové (rozené Grmolcové) svůj dvoupokojový byt.Toto činím při plném vědomí a ničím nedonucen. Jaroslav Grmolec."

4. Okresní soud v Hodoníně v záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalobu zamítl (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 11 200 Kč (výrok II.). Soud posoudil samotnou předloženouu a podrobil ji jednak jazykovému výkladu a dále se zabýval i konkrétními okolnostmi případu, a snažil se tak zjistit pravou zůstavitelovu vůli i okolnosti, za nichž byl projev vůle činěn. Závěť je jednostranné právní jednání, které může zůstavitel kdykoli zrušit. Zároveň jsou ale kladeny požadavky na toto právní jednání, kdy zůstavitel musí být především k právnímu jednání plně svéprávný, dále musí být dodržena písemná forma závěti, závěť musí být datována a vlastnoručně podepsána. Zy musí vyplývat, že se jedná o pořízení pro případ smrti. Ani při zohlednění konkrétních okolností případu soud nedospěl k závěru, že by předmětnouu bylo možno považovat za závěť. Z obsahu je zřejmé, že se jedná o smlouvu darovací.

5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu (výrok I.) potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 7 108 Kč (výrok II.). Shledal správným závěr soudu prvního stupně, že není závětí zůstavitele, ale jedná se o zjevně nedokonalou darovací smlouvu. Dodal, že samotná neobsahuje nic, co by - byť i jen naznačovalo úmysl zůstavitele sepsat závěť, tedy pořízení pro případ své smrti. Žádný ze slyšených účastníků ani svědků nebyl při sepisu danéy zůstavitelem, ani s ním o této konkrétníě před jejím sepisem ani po jejím sepisu nehovořil. Nikdo ze slyšených o její existenci před úmrtím zůstavitele dokonce ani nevěděl. Výklad právního jednání přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního jednání, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

6. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatelky odmítl. Nejvyšší soud připomněl, že výklad stěžovatelky v dovolání a před nižšími soudy nesměřuje k objasnění obsahu právního jednání zemřelého (tedy k objasnění obsahu jinak platné závěti), ale zcela zjevně jím má být nahrazena vůle zůstavitele, kterou sice mohl mít, ale neprojevil ji tak, aby byla součástí písemné formy právního jednání. Pokud sepsaná zůstavitelem neobsahuje žádné výslovné vyjádření ani náznak toho, že by mělo jít o nakládání s majetkem pro případ a v souvislosti s jeho smrtí, chybí v tomto písemném projevu podstatná náležitost závěti, která je definována v věta první , . Právě uvedení toho, že se jedná o projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti je podstatnou náležitostí závěti, kterou zákon vyžaduje pro platnost tohoto specifického právního jednání. Chybí-li právnímu jednání závěti tato podstatná náležitost, nelze takový nedostatek doplnit výkladem, neboť ten se uplatní pouze v případě, kdy právní jednání (závěť) má všechny zákonem stanovené náležitosti a vzniknou jen pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo málo srozumitelná

7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména brojí proti posouzeníy ze strany obecných soudů. Stále podle ní zůstává nezodpovězená otázka, o jaké právní jednání zůstavitele se jednalo. V úvahu jistě připadá smlouva darovací. Podle je ale nutné, aby nabídka obsahovala podstatné náležitosti tak, aby smlouva mohla být uzavřena jednoduchým a bezpodmínečným přijetím nabídky. Zy však nevyplývá, že by zůstavitel očekával přijetí nabídky. Tomu také odpovídá jeho následující jednání, protože předmětnouu pouze po několik let uschovával a za svého života ji nikomu nepředložil. Stěžovatelka se proto domnívá, že se o návrh na uzavření smlouvy nemohlo jednat. Jediné další jednostranné právní jednání připadající v úvahu je pořízení pro případ smrti. Z pouhé volby výrazu "daruji" na místo "odkazuji" případně z absence jiné formulace či zmínky obvykle užívané v právních jednáních pro případ smrti, nelze dovodit, že se o právní jednání pro případ smrti nejedná. Obzvláště za situace, kdy zůstavitel nebyl osobou práva znalou. Zůstavitel navíc několikrát stěžovatelce řekl, že chce, aby byt náležel po jeho smrti stěžovatelce a také ji na existenci závěti tímto způsobem upozorňoval. Za situace, kdy projev vůle až na slovo "daruji" splňuje formální náležitosti pro holografní závěť, měly obecné soudy přihlédnout ke zřejmé vůli zůstavitele a předmětnouu za závěť považovat. Postup soudů byl tak formalistický. Závěr soudů nelze opřít ani o provedené dokazování.

II.

Posouzení Ústavním soudem

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle písm. d)y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy

sp. zn.

ze dne 23. 8 2017 a

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2014 či usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2023).

11. Ústavnímu soudu nenáleží posuzovat, zda byl skutkový stav správně zjištěn, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zakotvených práv a svobod (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 1. 2021). Zjištění skutkového stavu je totiž úkolem obecných soudů (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 2. 2024,

sp. zn.

8. 2. 2024 či

sp. zn.

ze dne 7. 2. 2024). Ty by měly v rámci své činnosti obstarávat důkazy, a to na základě výběru konkrétních skutečností, které mají být prokázány.

12. Podstatou stížnosti stěžovatelky je nesouhlas s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů (podle stěžovatelky nejde o smlouvu darovací, ale o závěť ve smyslu ), dále pak nesouhlas s provedeným dokazováním a s hodnocením důkazů, jak je provedl zejména obvodní soud.

13. V projednávaném případě je sporným pouze výklad a aplikace podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení všechny prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu i jimi citované judikatuře Nejvyššího soudu. Svá rozhodnutí soudy patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nesouhlas stěžovatelky s výsledkem sporu nemůže sám o sobě představovat důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných.

14. Podle judikatury Nejvyššího soudu, který je povoláván ke sjednocování rozhodovací praxe v civilních věcech, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textuy zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. nebo rozsudek ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. ; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. ). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i pro nový (tedy po 1. 1. 2014).

15. O takový případ se však u stěžovatelky nejednalo. Obecné soudy k podstatné náležitosti závěti podle uvedly, že se nevyžaduje vždy explicitní citace zákona, ale lze uvést pouze "po mé smrti dostane majetek", "až tady nebudu", "po smrti odkazuji". Z takových obratů totiž lze výkladem dovodit, že zůstavitel projevil vůli pořídit o svém majetku pro případ smrti, i kdyžu výslovně jako závěť neoznačil. Podstatné je, že chybějící podstatnou náležitost nelze překlenou výkladem nad rámec uvedeného textu, jak se stěžovatelka domáhá. Výklad je možné provést, pouze pokud má právní jednání všechny zákonem stanovené náležitosti a současně vzniknou jen pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo málo srozumitelná (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. ). Je zjevné, že nebylo nic, co by soudy mohly (a měly) výkladem překlenout. Do výkladu obecných soudů, že zde podstatná náležitost chybí, neměl Ústavní soud důvod zasahovat nebo jej přehodnocovat.

16. Ústavnímu soudu také nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů ( ), popřípadě pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s y. To však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

17. Protože neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2024

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu