Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1243/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky I. D., zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2024 č. j. -81, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "") s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle d (dále jen "") a právo na vlastnění majetku podle y. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") domáhal zdržení se rušení držby části stavby na pozemku parc. č. st. X v kat. úz. Č. a navrácení do původního stavu stěžovatelkou poškozené zdi a vchodu do části stavby. Okresní soud usnesením ze dne 11. 10. 2023 č. j. -33 žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok) a povinnosti vedlejšího účastníka doplatit soudní poplatek (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že vedlejší účastník je vlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba rodinného domu, stěžovatelka je spoluvlastnicí jiné stavby, jež spolu sousedí a sdílí společnou zeď, kterou měla stěžovatelka poškodit. Vedlejší účastník užíval i část nemovité věci spoluvlastněné stěžovatelkou, a to místnost, v níž je umístěna toaleta se sprchovým koutem. Do této místnosti byl možný vstup pouze z nemovité věci vedlejšího účastníka. Nemovitou věc vedlejší účastník nabyl jako dědictví po svém příbuzném a poté ho stěžovatelka vyzvala k vyklizení a po uplynutí lhůty k vyklizení zazdila dveře užívané vedlejším účastníkem pro vstup do sporné místnosti a vybourala část společné zdi mezi oběma stavbami. Zamítnutí žaloby odůvodnil okresní soud zjištěním, že vedlejší účastník se domáhá zdržení se rušení držby ve smyslu , , ačkoliv svými tvrzeními popisuje stav vypuzení z držby ve smyslu .

3. Proti usnesení okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání, na jehož základě napadeným usnesením změnil I. výrok usnesení okresního soudu a uložil stěžovatelce povinnost navrátit do původního stavu zazděný vchod a vybouranou zeď a zdržet se dalšího rušení držby vedlejšího účastníka vymezené části stavby (I. výrok), změnil i III. výrok o povinnosti doplatit soudní poplatek (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že vedlejší účastník a jeho právní předchůdce měli nepochybně nějaké užívací právo ke sporné místnosti a tento stav je nutno považovat za poslední držbu ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů. Užívání této místnosti se stěžovatelka (ani její právní předchůdce) právní cestou nijak nebránila (např. žalobou na vyklizení), namísto toho přistoupila ke svémocnému rušebnímu jednání. Okresní soud nepostupoval podle krajského soudu správně, zamítl-li žalobu jen na základě rozlišování, zda byl vedlejší účastník stěžovatelkou ve vykonávané držbě rušen nebo zda z ní byl vypuzen; takové rozdělení má totiž podle krajského soudu jen omezený praktický význam, přičemž vedlejší účastník od začátku uplatňoval nárok na vrácení do předchozího stavu a na zdržení se rušení držby. Přitom splnil svou zákonnou povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti, kterými svůj nárok zdůvodnil.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména zdůrazňuje, že vyšel z nesprávné právní úvahy, a proto nemohl dojít ke správným skutkovým zjištěním, kterými se nadto odmítl zabývat. Uvedené pochybení se podle stěžovatelky projevuje už v tom, že vedlejší účastník spornou místnost užívat ani nemohl, neboť v době podání žaloby byl ve výkonu trestu odnětí svobody (využívala-li spornou místnost jeho družka, není tato skutečnost rozhodná). Z toho důvodu vedlejší účastník nedisponoval aktivní věcnou legitimací k podání žaloby.

5. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že je toliko spoluvlastnicí nemovité věci sousedící s nemovitou věcí vedlejšího účastníka, přičemž v soudním řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že to byla pouze ona, kdo nechal provést vedlejším účastníkem rozporované stavební úpravy.

6. Nejzásadnější námitku spatřuje v pochybení krajského soudu ohledně povahy držby, na jejímž základě vedlejší účastník místnost užíval. Stěžovatelka dovozuje, že vedlejší účastník spornou místnost nedržel vůbec, pokud snad ano, tak musí jít o držbu nepravou. Uvedenými skutečnostmi se ani okresní soud ani vůbec nezabývaly a v řízení tak nebylo prokázáno, že vedlejšímu účastníkovi svědčila nerušená držba.

7. Návrh na odložení vykonatelnosti stěžovatelka odůvodňuje nutností provést stavební úpravy, které budou stát nikoliv marginální částku, navíc zřejmě opomněl určit pariční lhůtu, přičemž provést tyto úpravy do 3 dnů ode dne právní moci rozhodnutí je nereálné.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Z práva na soudní ochranu podle y vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004

sp. zn.

(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení. Takováto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

11. Stěžovatelčina stížnostní argumentace je založená na námitce, že v řízení před obecnými soudy nebyla dostatečně prokázána skutečnost, že to byl vedlejší účastník, komu nerušená držba - tedy nerušené užívání sporné místnosti - svědčila. Takto vedená argumentace však nemůže být úspěšná, neboť - bez ohledu na to, že Ústavnímu soudu (jak výše uvedeno) nepřísluší bez dalšího přezkoumávat soudy učiněná skutková zjištění - oba soudy ve svých rozhodnutích vzhledem k danému typu řízení o žalobě z rušené držby velmi podrobně popsaly, že vedlejší účastník a jeho rodina spornou místnost využívali. Přitom sama stěžovatelka ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka (viz rekapitulaci jejího vyjádření v odůvodnění napadeného usnesení, proti jejíž správnosti stěžovatelka v ústavní stížnosti nic nenamítá) uvedla, že o odkupu sporné místnosti, respektive o jejím užívání a o jejím vyklizení jednala s vedlejším účastníkem (pozn. tato skutečnost vyvrací stěžovatelčinu námitku o absenci její pasivní legitimace). K tomu lze dodat, že podle skutkových zjištění soudů rodina vedlejšího účastníka evidentně spornou místnost užívala desítky let. Z tohoto důvodu nemůže uspět tvrzení stěžovatelky, že příslušné právo spočívající v užívání sporné místnosti vedlejší účastník nevykonával, protože byl v okamžiku podání žaloby ve výkonu trestu odnětí svobody.

12. K posuzované věci Ústavní soud ještě doplňuje, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nepokusila dostatečně argumentačně podložit své jinak útržkovité tvrzení o nepravé držbě vedlejšího účastníka. Stěžovatelka nepopisuje okolnosti, které by byť jen naznačovaly, že se vedlejší účastník vetřel v držbu svémocně nebo že se do ní vloudil potajmu nebo lstí, případně se usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povolenou jen výprosou. Ústavní soud shledal, že v odůvodnění napadeného usnesení - vzhledem k limitům přezkumu v řízení z rušené držby, jak byly vymezeny i judikaturou Ústavního soudu, na níž odkázal - vysvětlil, že vedlejší účastník využíval spornou místnost, v čemž mu stěžovatelka zabránila (z jeho držby ho vypudila), aniž pro to byly splněny zákonem předvídané důvody.

13. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení podle , jelikož by to bylo zjevně neúčelné, zejména s ohledem na délku řízení o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2024

Josef Fiala v. r.

předseda senátu