Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1693/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Kodadové, zastoupené Mgr. Jozefem Barátem, advokátem, sídlem Bachmačské náměstí 310/2, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2025 č. j. -116, výroku II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. -98 a výroku II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. května 2024 č. j. -69 ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. července 2024 č. j. -82, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ing. Jaroslava Melichara, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní a jinou právní ochranu (na spravedlivý proces) zaručené d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že byl porušen i y.

2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem obvodního soudu byl zamítnut návrh stěžovatelky na přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení o dědictví po (stěžovatelčině matce) Marcele Kodadové, vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. (výrok I), stěžovatelce (jako žalované) bylo uloženo vyklidit ve výroku blíže specifikovaný rodinný dům na pozemku v katastrálním území X (dále jen "nemovitost") (výrok II) a zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč (výrok III).

3. Obvodní soud vyšel z toho, že vedlejší účastník se stal vlastníkem nemovitosti na základě kupní smlouvy a usnesení soudního exekutora o příklepu, že ji stěžovatelka užívá k vlastnímu bydlení, aniž by jí svědčil titul, který by ji k tomu opravňoval, a že nebyla tvrzena ani prokázána poctivá držba ani to, že by něco za užívání nemovitosti hradila. Následně uzavřel, že stěžovatelka brání vedlejšímu účastníkovi ve výkonu vlastnického práva, a že je tudíž jeho žaloba důvodná.

4. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odmítl odvolání stěžovatelky do výroku I rozsudku obvodního soudu, ve výrocích II a III ho potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 178 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), odmítl, a to dílem pro vady, které nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem z toho důvodu, že není podle přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.

Stěžovatelčina argumentace

6. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a že se dostatečně nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi, a to konkrétně vydržením služebnosti bytu (zejména okolnostmi, za kterých k němu může dojít) a tím, zda je takové vydržení předběžnou otázkou, kterou musí soudy posuzovat z moci úřední. Má za to, že obecné soudy měly zkoumat, zda má k užívání nemovitosti platný právní titul. Podle stěžovatelky nejde o nepřípustnou novotu, ale o předběžnou otázku, kterou je soud povinen řešit z moci úřední. V dovolání přitom formulovala právní otázku, kterou se měl dovolací soud zabývat, a odmítnutí dovolání z důvodu, že chybí údaj o tom, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení vymezené právní otázky odvolacím soudem odchyluje, považuje za nesprávné.

7. K tomu stěžovatelka doplňuje, že v dovolání poukázala na to, že téměř celý život žila v nemovitosti se svou matkou, a to minimálně od roku 1987 (kdy ji matka nabyla do svého vlastnictví) do roku 2019. Užívala samostatnou jednotku a s matkou nevedla společnou domácnost. Byla tak poctivým držitelem této služebnosti bytu, resp. věcného břemene bydlení, neboť vůlí její matky vždy bylo, aby i ona (stěžovatelka) v nemovitosti strávila celý svůj život. Došlo tudíž podle ní k vydržení služebnosti užívání ( ve spojení s ). Otázka, zda lze vydržet služebnost bytu (za jakých okolností), dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Protože soudy měly tuto otázku řešit z moci úřední jako otázku předběžnou, považuje stěžovatelka odmítnutí dovolání z důvodu, že jde o nepřípustnou novotu, za překvapivé.

8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že nezohlednil sociální aspekt věci. Způsob, jakým vedlejší účastník nemovitost nabyl, označuje za rozporný s dobrými mravy, protože opakovaně došlo ke zneužití práva. Soudní exekutor po dobu několika měsíců zadržoval vymožené finanční prostředky z nedobrovolné dražby spoluvlastnického podílu o velikosti 1/4 původně ve vlastnictví jejího bratra, a teprve až když zemřel, byly vyplaceny do dědictví. Nedošlo tak k úhradě sporné pohledávky původního věřitele - Českomoravské stavební spořitelny, a. s., což vedlo k dalšímu nezákonnému vymáhání a nakonec i k prodeji spoluvlastnického podílu její matky o velikosti 3/4. Matka i bratr v roce 2019 po dražbě marně žádali o vyčíslení zůstatku exekuce za účelem úhrady celé dlužné částky, následně utrpěl bratr pracovní úraz, po němž se stal imobilním. Soudní exekutor tuto situaci zneužil a včas nevyplatil zajištěného věřitele, po skončení exekuce neprovedl řádné vyúčtování a bez právního důvodu si ponechal částku 200 000 Kč.

9. K dalšímu pochybení došlo v insolvenčním řízení vedeném s její matkou jako dlužnicí, neboť insolvenční správce nepostupoval správně, jestliže došlo k prodeji podílu o velikosti 3/4, ač zástavním právem byl zajištěn pouze podíl o velikosti 1/4. Insolvenční správce pohledávku nepopřel, ačkoliv její matka poukazovala na nesrovnalosti ohledně její výše a rozsahu zajištění, nezaslal jí (matce) rozhodnutí, kterým bylo schváleno oddlužení a od kterého se odvíjela lhůta pro podání incidenční žaloby, a bezdůvodně odmítl její žádost o možnost úhrady dluhu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz ale sub 14 a 17).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že je povinností dovolatele vymezit dovolací důvod tak, že specifikuje právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a současně vyloží, v čem má spočívat jeho nesprávnost, a to tak, aby se z něho podávala právní otázka, jakou má dovolací soud řešit (pakliže ji sám dovolatel nenaformuluje). Vždy v souvislosti s tou kterou právní otázkou pak dovolatel uvede, který z důvodů (předpokladů) přípustnosti dovolání, jež jsou uvedeny v , považuje za splněný a (v závislosti na dovolacím důvodu) zdůvodní, proč tomu tak má být [k tomu blíže bod 17 nálezu ze dne 13. 3. 2018

sp. zn.

(N 47/88 SbNU 633)].

13. Stěžovatelka v bodě I a III dovolání avizuje splnění dvou předpokladů přípustnosti dovolání, a to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Z bodu I lze dále vyvodit, že druhý z předpokladů přípustnosti vztahuje k otázce, za jakých podmínek lze vydržet služebnost bytu. V bodě III dovolání pak stěžovatelka vytýká městskému soudu, že se nezabýval tím, z jakého titulu nemovitost užívá, a tvrdí, že tuto otázku měl zkoumat z moci úřední. V tomto ohledu se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou však stěžovatelka nijak nespecifikovala. Současně argumentuje, že vydržela služebnost užíváním nemovitosti a že otázka (podmínek) vydržení nebyla v rozhodování soudu dosud vyřešena.

14. Po posouzení obsahu dovolání Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelka v souvislosti s otázkou, zda odvolací soud měl povinnost zkoumat její užívací titul, resp. vydržení z moci úřední, žádnou konkrétní judikaturu neuvedla, a tudíž je dovolání v této části vadné (bod 5 usnesení). Stěžovatelka takové posouzení označuje za nesprávné, nicméně z ústavní stížnosti neplyne, v čemž by (ústavně relevantní) pochybení Nejvyššího soudu mělo spočívat, a není to zřejmé ani Ústavnímu soudu. Ústavní stížnost v tomto bodě nelze než označit jako zjevně neopodstatněnou.

15. Dovozovala-li stěžovatelka v dovolání, že byly naplněny předpoklady vydržení, šlo podle o nepřípustné skutkové novoty (bod 6 usnesení). Stěžovatelka netvrdí, že by tuto skutečnost v předchozím řízení uplatnila; oponuje Nejvyššímu soudu tím, že se touto otázkou měly soudy zabývat z moci úřední. Tento argument se však míjí s důvodem, na němž je napadené usnesení postaveno. Na doplnění lze uvést, že sice (i) podle judikatury Ústavního soudu je soud povinen přihlédnout k vydržení z moci úřední [viz bod 18 nálezu ze dne 14. 5. 2014

sp. zn.

(N 96/73 SbNU 581)], nicméně by musel být zjištěn skutkový stav, který vůbec možnosti vydržení nasvědčoval, čemuž tak ale nebylo, a tudíž se zde přiměřeně uplatní závěry Ústavního soudu plynoucí z usnesení ze dne 7. 8. 2024

sp. zn.

. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom plyne, že stěžovatelka užívala nemovitost na základě svého osobního vztahu s matkou, a s ohledem na to, že její matka zemřela, dospěly s ohledem na zjištěný skutkový stav (vcelku logicky) k závěru, že (již) nemá k nemovitosti žádný užívací titul (čímž implicitně vyjádřily, že zde ani nedošlo k vydržení).

16. Byť se stěžovatelka výslovně domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti lze dále vyvodit, že napadá rovněž rozsudky soudů nižších stupňů. Vzhledem však k tomu, že se nijak nevymezuje proti výroku I uvedeného rozsudku obvodního soudu a výroku I rozsudku městského soudu (týkajícího se návrhu na přerušení řízení), Ústavní soud konstatuje, že v tomto rozsahu tyto rozsudky napadeny ústavní stížností nejsou.

17. Jak patrno z obsahu dovolání, stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svou argumentaci, kterou uplatnila v jeho bodě III. Jde-li o otázku, zda se obecné soudy z moci úřední měly zabývat případným užívacím titulem, konkrétně vydržením služebnosti bytu, ústavní stížnost v tomto bodě není podle přípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala dovolání. Podle posledně uvedeného ustanovení není ústavní stížnost (materiálně) přípustná ani v té části, kde stěžovatelka tvrdí, že vydržela služebnost bytu, neboť v řízení před soudy nižších stupňů tuto námitku neuplatnila (a uplatnila ji až v dovolání, což však zákon nepřipouští - viz sub 14).

18. Stěžovatelka také vytýká obecným soudům, že nezohlednily sociální aspekt věci, a v této souvislosti poukazuje na okolnosti, které nabytí nemovitosti vedlejším účastníkem předcházely (zejména mělo jít o zneužití práv soudním exekutorem a insolvenčním správcem). Vzhledem k tomu, že tvrzené zneužití práv nelze přičítat vedlejšímu účastníkovi, který získal nemovitost v dražbě, Ústavní soud nemá, co by mohl obecným soudům vytknout, jestliže je pro posouzení dané věci nepovažovaly za relevantní.

19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný podle a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle téhož zákona odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2025

Milan Hulmák v. r.

předseda senátu