Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1726/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem, sídlem Litovelská 1340/2c, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2025 č. j. -1172, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. září 2024 č. j. -1002 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2024 č. j. -781, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v , a d (dále jen "") a a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání dvou zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle , odst. 2 písm. d) , , ve znění pozdějších předpisů, přečinu výtržnictví podle a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle . Za první zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, za přečin výtržnictví a za sbíhající se přečiny výtržnictví podle , vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle a násilí proti úřední osobě podle , jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 1. 2023 č. j. -225, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Šumperku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za druhý zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra částku 59 768,50 Kč a na náhradě nemajetkové újmy synům B. B. (jedná se o pseudonym) a C. C. (jedná se o pseudonym) každému částku 60 000 Kč. Se zbytky uplatněných a soudem nepřiznaných nároků jak na náhradu škody, tak nemajetkové újmy, byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve skutkové větě okresní soud podrobně popsal slovní a fyzické útoky stěžovatele proti družce D. D. (jedná se o pseudonym) , způsobené újmy na jejím zdraví a chování stěžovatele porušující povinnost dočasně opustit společné obydlí, zdržet se vstupu do něj a zdržet se styku s poškozenou a navazování kontaktu s ní.

3. Rozsudek okresního soudu napadli odvoláním státní zástupce, stěžovatel i poškození B. B. a C. C. K odvolání státního zástupce a poškozeného B. B. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") tento rozsudek částečně změnil, zatímco odvolání stěžovatele a poškozeného C. C. zamítl jako nedůvodná. Změna se týkala skutků, v nichž okresní soud spatřoval dva zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí, a spočívala v tom, že krajský soud v obou těchto skutcích shledal naplnění také přečinu ohrožování výchovy dítěte podle , odst. 3 písm. b) . Rozsudek okresního soudu ohledně těchto dvou skutků proto zrušil, upřesnil skutková zjištění týkající se druhého skutku, v němž doplnil, že některým útokům stěžovatele na poškozenou byly přítomny nezletilé děti B. B. a C. C., a tyto skutky nově právně kvalifikoval v obou případech jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle , odst. 2 písm. d) v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle , odst. 3 písm. b) . Provedená změna neměla žádný dopad na souběh jednotlivých skutků a krajský soud proto stěžovateli uložil tytéž tresty jako okresní soud, zopakoval též adhezní výroky týkající se Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra a C. C. a nově rozhodl o náhradě nemajetkové újmy pro B. B. ve výši 80 000 Kč. Ve zbytku uplatněných nároků na náhradu škody i na náhradu nemajetkové újmy odkázal všechny tři poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Dovolaní stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti zbraní a tvrdí, že zahájení trestního stíhání dne 3. 3. 2022 bylo založeno na výpovědi poškozené D. D. ze dne 23. 9. 2021, označené za neodkladný a neopakovatelný úkon, ačkoliv podmínky § 160 odst. 4 trestního řádu splněny nebyly. Poukazuje na skutečnost, že svědkyně byla dostupná a nehrozilo zmaření důkazu, přičemž ze spisu a z odůvodnění návrhu státního zastupitelství vyplývá, že bez tohoto úkonu by k zahájení stíhání nedošlo. Vytýká, že proces byl započat nezákonným zahájením trestního stíhání, čímž jsou všechny následně obstarané důkazy zatíženy vadou. Brojí proti postupu krajského soudu, který tuto námitku odbyl konstatováním, že neshledal žádné podstatné vady, aniž by se s ní věcně vypořádal. Zpochybňuje též závěr Nejvyššího soudu, který pouze uzavřel, že námitce stěžovatele nelze přisvědčit s odůvodněním, že je zcela nerozhodný charakter dokumentu, v němž měly původ prvotní informace nasvědčující spáchání trestného činu, aniž by svoji úvahu blíže odůvodnil.

6. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména rozsudky ze dne 12. 7. 1988 ve věci Schenk v. Švýcarsko, stížnost č. 10862/84, ze dne 12. 5. 2000 ve věci Khan v. Spojené království, stížnost č. 35394/97, velkého senátu ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh v. Německo, stížnost č. 54810/00, ze dne 5. 2. 2008 ve věci Ramanauskas v. Litva, stížnost č. 74420/01, velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen v. Německo, stížnost č. 22978/05, podle nichž formální porušení procesních pravidel samo o sobě nezakládá rozpor s čl. 6 Úmluvy, avšak je-li rozhodující důkaz získán vědomým a závažným porušením procesních záruk, je proces jako celek nespravedlivý. Zdůrazňuje, že pochybení bylo účelové a zásadní, nezákonný výslech byl pro zahájení stíhání rozhodující, obhajoba neměla možnost tento důkaz konfrontovat při hlavním líčení a žádné kompenzační mechanismy nebyly nastaveny. Vymezuje se proti tomu, že nesprávnost procesního postupu nebyla odstraněna, nýbrž převzata do meritorních rozhodnutí.

7. Poukazuje rovněž na judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě na nálezy ze dne 16. 2. 1995

sp. zn.

(N 10/3 SbNU 51) a ze dne 8. 12. 2009

sp. zn.

(N 254/55 SbNU 455), podle nichž opomenuté či nezákonně získané důkazy vedou k neústavnosti, nevypořádá-li se s nimi soud ústavně konformně, a na usnesení ze dne 25. 5. 2021

sp. zn.

(pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), které požaduje při omezení přístupu k podkladům kompenzační záruky. Na základě těchto principů tvrdí, že soud nesmí stavět rozhodnutí na důkazech, které obhajoba nemohla efektivně napadnout.

8. Posléze stěžovatel namítá porušení práva na presumpci neviny a pravidla in dubio pro reo s argumentací, že krajský soud bez předchozího dokazování odbornými posudky a bez odstranění rozumných pochybností nově podřadil jednání stěžovatele i pod . Vytýká, že své rozhodnutí opřel o listinné důkazy, zejména zprávy praktické lékařky a zařízení Ostrůvek, z nichž dovodil opožděný psychomotorický vývoj, problémy s hygienou a projevy agrese, a tyto jevy bez další odborné opory přičetl jednání stěžovatele. Zpochybňuje, že v řízení nebyl proveden žádný znalecký posudek z dětské psychologie ani jiný odborný důkaz, který by kauzální souvislost mezi tvrzeným domácím násilím a popsanými projevy dětí prokázal, takže závěr o naplnění všech znaků stojí na domněnkách, nikoli na přesvědčivém dokazování.

9. Stěžovatel uvádí, že krajský soud porušil presumpci neviny a pravidlo in dubio pro reo také rozšířením právní kvalifikace na základě předpokladů a indicií bez odborné verifikace. Poukazuje na to, že presumpce neviny neznamená jen zákaz předčasně označovat osobu za pachatele, ale také povinnost soudu založit odsuzující výrok na důkazech, které spolehlivě a bez rozumných pochybností prokazují všechny zákonné znaky. Nahrazuje-li soud dokazování úvahou, co "mohlo být důsledkem nevyváženého rodinného prostředí", a současně odmítne provést specializované důkazy navržené obhajobou, popírá standard "nade vší pochybnost" a staví stěžovatele do situace, kdy musí vyvracet neprokázané hypotézy.

10. Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner v. Rakousko, stížnost č. 33501/96, kde ESLP shledal porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy právě proto, že soudy vycházely z indicií a fakticky přenesly důkazní břemeno na obviněného, aniž by vina byla prokázána bez důvodných pochybností. Poukazuje též na rozsudek ESLP ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, stížnosti č. 10590/83, 10591/83 a 10592/83, podle něhož odsouzení nesmí spočívat na neujasněných a rozporných důkazech a každou pochybnost je třeba vykládat ve prospěch obviněného, a na rozsudek ESLP ze dne 7. 10. 1988 ve věci Salabiaku v. Francie, stížnost č. 10519/83, který připustil existenci zákonných domněnek pouze v rozumných mezích a za podmínky zachování práva na účinnou obhajobu.

11. Stěžovatel rovněž připomíná nálezy Ústavního soudu, který opakovaně stanovil, že závěr o vině musí stát na spolehlivém skutkovém základu a libovůle při hodnocení důkazů je protiústavní. Např. v nálezu ze dne 8. 12. 2009

sp. zn.

(N 254/55 SbNU 455), Ústavní soud výslovně formuloval doktrínu tzv. opomenutých důkazů a stanovil, že neprovedení navrženého důkazu je ústavně akceptovatelné jen tehdy, pokud soud jasně a racionálně vysvětlí, že jde o důkaz irelevantní, bez vypovídací potence nebo nadbytečný po dosažení praktické jistoty, jinak vzniká "důkazní mezera" odporující a 38y. V nálezu se rovněž připomíná, že zásada volného hodnocení důkazů neumožňuje soudu důkazy selektivně ignorovat a opření odsuzujícího výroku o jednostranné svědecké výpovědi bez umožnění kontradiktorního přezkumu je porušením rovnosti zbraní.

12. Stěžovatel uzavírá, že krajský soud nejen rozšířil právní kvalifikaci bez poskytnutí prostoru k obhajobě, ale své závěry o naplnění znaků opřel o indicie, jejichž odborné posouzení chybí, přičemž byl odsouzen za další přečiny, aniž by bylo prokázáno, že právě jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu ohrožení výchovy dětí, respektive způsobilo poruchy ve vývoji dětí. Vytýká, že presumpce neviny byla tímto postupem porušena, protože krajský soud neprokázal vinu stěžovatele v rozsahu vyžadovanému a Úmluvou a nahradil je spekulativními úvahami.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů (y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle a násl.y ve spojení s y.

16. Maje na zřeteli tyto zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.

17. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004

sp. zn.

(N 172/35 SbNU 315)]. S určitou mírou benevolence lze této kategorii vad důkazního řízení podřadit námitku, že výslech poškozené (vztahující se k prvému skutku) byl proveden dne 23. 9. 2021 jako neodkladný a neopakovatelný úkon, aniž byly splněny podmínky podle § 160 odst. 4 trestního řádu, v důsledku čehož jsou i všechny následně provedené důkazy zatíženy vadou.

18. Názor stěžovatele však Ústavní soud nesdílí. Nejvyšší soud stěžovateli připomenul, že výslech poškozené provedený dne 23. 9. 2021 jako neodkladný a neopakovatelný úkon nebyl okresním soudem jako důkaz v hlavním líčení proveden. Dále objasnil, že i kdyby poškozená byla 23. 9. 2021 pouze takzvaně "vytěžena" na úřední záznam, v němž by uvedla totéž, co ve výslechu nenaplňujícím podmínky neodkladného a neopakovatelného úkonu, nic by to na oprávněnosti zahájení trestního stíhání neměnilo. Trestní stíhání je totiž možné zahájit i na podkladě procesně dále nepoužitelných úředních záznamů. Závěry obecných soudů nikterak nekolidují ani s nosnými důvody nálezů ze dne 8. 3. 2012

sp. zn.

(N 50/64 SbNU 617) a ze dne 23. 10. 2014

sp. zn.

(N 195/75 SbNU 197) týkajícími se - v některých zahraničních právních řádech uplatňované - tzv. doktríny plodů z otráveného stromu (fruit of the poisonous tree doctrine). Rovněž ESLP se k této doktríně staví kriticky, neboť při posuzování dodržení práva na spravedlivý proces soud hodnotí řízení jako celek, nikoliv pouze to, zda důkaz měl nebo neměl být připuštěn (např. rozsudek ze dne 12. 7. 1988 ve věci Schenk v. Švýcarsko, stížnost č. 10862/84). Z judikatury ESLP vyplývá povinnost zkoumat, zda užití důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, připravilo obviněného o právo na spravedlivý proces (srov. rozsudek ze dne 15. 1. 2015 ve věci Dragojević v. Chorvatsko, stížnost č. 68955/11). Jak se uvádí výše, stěžovatelem zpochybňovaný výslech nebyl v hlavním líčení proveden jako důkaz, z čehož plyne, že k relevantnímu zásahu do práv stěžovatele dojít nemohlo.

19. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001

sp. zn.

(N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [nález ze dne 24. 2. 2005

sp. zn.

(N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z a 4y je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě pátéy (především a ). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, téměř vždy založí nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.

20. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

21. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že krajský soud podřadil jednání stěžovatele pod bez řádně prokázané kauzální souvislosti mezi tvrzeným domácím násilím a popsanými projevy dětí, čímž na obhajobu nepřípustně přenesl důkazní břemeno.

22. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelovou polemikou s údajným skutkovým zjištěním krajského soudu o tom, že problémy nezletilých dětí s hygienou, vývojem či chováním mají být důsledkem jednání stěžovatele vůči jejich matce, se ústavně konformním způsobem vypořádal Nejvyšší soud. Konstatoval, že žádné takové jednoznačné skutkové zjištění krajský soud neučinil. Krajský soud toto propojení potíží nezletilých dětí s jednáním stěžovatele zmínil pouze k dokreslení okolností a jako skutečnost podpůrně nasvědčující negativnímu vlivu partnerské agrese na nezletilé děti. Tento vliv je však primárně založen již charakterem, délkou a intenzitou jednání stěžovatele, aniž by hrálo roli, zda zanechalo nějaký hmatatelný následek v jakékoliv podobě (vývojové deficity, osobnostní rozpad, výchovné problémy apod.). Posléze Nejvyšší soud zdůraznil, že i kdyby teoreticky mělo být dovozováno, že krajský soud takové skutkové zjištění učinil, pak nejde o rozhodné skutkové zjištění, neboť přečin ohrožování výchovy dítěte je deliktem ohrožovacím, který nevyžaduje prokázání následku. Neobstojí proto ani stěžovatelova argumentace, že si obecné soudy měly opatřit psychologický znalecký posudek, resp. že na něj coby obviněného přenesly důkazní břemeno.

23. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud nepřisvědčil jeho námitkám, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami, neuvádí a Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy pátéy. Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat.

24. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny, jejich hodnocení nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení zjištěného skutkového stavu.

25. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2025

Zdeněk Kühn v. r.

předseda senátu