Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1935/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele S. B., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrou Petrů, advokátkou, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2025 č. j. -318, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení d.

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu trestního spisu vedeného Okresním soudem v Semilech (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 4. 2024 č. j. -170 byl stěžovatel uznán vinným přečinem křivého obvinění podle , odst. 3 písm. c) a e) , , ve znění pozdějších předpisů. Tohoto trestného činu se měl (stručně řečeno) dopustit tím, že na oddělení prevence a stížností Vazební věznice Liberec uvedl při úředním záznamu o podaném vysvětlení a dále v následném písemném podání křivé obvinění o tom, že jej policista při výslechu v jeho trestní věci vydíral a nutil k doznání 10 skutků trestné činnosti pod pohrůžkami přísnější kvalifikace a případných dalších obvinění. Křivé obvinění stěžovatel zopakoval v průběhu hlavního líčení u okresního soudu, kdy rovněž tvrdil, že mu měl týž policista dát do kapsy pervitin, k čemuž mělo dojít v době, kdy byl stěžovatel umisťován do policejní cely. Policista, vůči němuž směřovala stěžovatelova nařčení, byl v návaznosti na to prověřován Generální inspekcí bezpečnostních sborů. Prověřování skončilo založením ad acta.

3. Za uvedený přečin a sbíhající se trestné činy (legalizace výnosů z trestné činnosti, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, krádež, porušování domovní svobody, poškození cizí věci, vydírání), za něž byl odsouzen rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 4. 2023 č. j. -1764, byl stěžovatel odsouzen podle za použití k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 10 měsíců.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 7. 2024 sp. zn. -232 podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.

5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. V dovolání zejména tvrdil, že soudy opomněly jím navrhované důkazy a dostatečně nezohlednily jeho psychický stav v době spáchání skutku, jakož i v průběhu trestního řízení.

6. Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. K námitkám stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že soudy nižších stupňů řádně odůvodnily neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost, jakož i jejich neproveditelnost. Vadu spočívající v opomenutí důkazů Nejvyšší soud neshledal ani ve vztahu k návrhům na doplnění dokazování, které měly podle stěžovatele potvrdit jeho nepříčetnost v době spáchání skutku, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel zpochybňoval svou příčetnost a způsobilost podrobit se trestnímu řízení tvrzeními, které nebyly a nemohly být relevantní. Za opodstatněné pak Nejvyšší soud nepovažoval ani námitky zpochybňující stěžovatelovu trestní odpovědnost a naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy odmítly provést jím navrhované důkazy, a to důkazy kamerovými záznamy z cely předběžného zadržení a prohledáním cely předběžného zadržení. Nejvyšší soud podle stěžovatele nijak neodůvodnil, proč by doložení kamerových záznamů z cely předběžného zadržení mělo být neproveditelné.

8. Obecné soudy podle stěžovatele opomněly provést znalecký posudek z odvětví psychiatrie, který měl prokázat jeho nepříčetnost a neschopnost účasti na trestním řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho prvotní výpovědi, které byly následně předmětem trestního řízení a pro které byl odsouzen, učinil ve stavu silného psychického rozrušení poté, kdy se pokusil spáchat sebevraždu. V následném řízení pak byl pod vlivem celé řady léků, které ovlivňovaly jeho vnímání a myšlení. Mělo proto být znalecky zkoumáno jednak to, zda byl v době spáchání skutku příčetný a také to, zda byl pod vlivem těchto léků schopen činit výpověď a účastnit se hlavního líčení.

9. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by v jeho případě nebyl prostor pro pochybnosti o schopnostech pro duševní poruchu v době spáchání činu rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Již skutečnost, že se pokusil o sebevraždu (po níž mělo dojít ke spáchání trestného činu), zakládá dostatečné důvody pro pochyby o kvalitě jeho duševního stavu. Pochybnosti o příčetnosti stěžovatele nebyly vyvráceny, a přesto byl stěžovatel bez dalšího považován za příčetného a odsouzen. Tím podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)].

12. Do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu může Ústavní soud zasahovat jen velmi výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. např. usnesení ze dne 23. 9. 2005

sp. zn.

(U 22/38 SbNU 579), nález ze dne 17. 5. 2000

sp. zn.

(N 69/18 SbNU 115)]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

13. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil při své obhajobě v průběhu trestního řízení a s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly. Jak Ústavní soud ověřil v trestním spise, obecné soudy především náležitě odůvodnily, proč neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy. Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, že provedení kamerového záznamu z cely předběžného zadržení a její prohlídku považuje za nadbytečné, a to s ohledem na stav již provedeného dokazování. Tento závěr potvrdil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (bod 16 usnesení). Námitky, kterými stěžovatel zpochybňuje úvahy obecných soudů o neproveditelnosti navrhovaných důkazů, nic nemění na závěrech soudů o jejich nadbytečnosti, které z hlediska řádného odůvodnění neprovedení důkazů dostačují.

14. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by se obecné soudy nezabývaly dostatečně jeho psychickým stavem, včetně vlivu medikace na jeho příčetnost a způsobilost účastnit se trestního řízení. Nejvyšší soud v napadeném usnesení k námitkám stěžovatele jednoznačně konstatoval, že k širší medikaci stěžovatele došlo až v době po spáchání skutku. V době spáchání skutku (při podání vysvětlení, podání jeho písemného doplnění a vyjádření stěžovatele u hlavního líčení) stěžovatel podle zjištění soudů nebyl pod vlivem medikace, na níž se odvolává (bod 17 usnesení).

15. Nejvyšší soud se náležitě věnoval tvrzení o nepříčetnosti stěžovatele. Ačkoliv k podání vysvětlení, v němž stěžovatel poprvé uvedl křivé obvinění, došlo v blízké časové návaznosti na jeho suicidální pokus, soudy neshledaly důvod pochybovat o jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost svého jednání a toto jednání ovládat. Jak vyplývá ze skutkové věty, stěžovatel křivé obvinění uváděl opakovaně, tedy nikoliv pouze v silném rozrušení po sebevražedném pokusu. Obecné soudy se psychickému stavu stěžovatele velmi podrobně věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí a zvážily i jeho vystupování při jednotlivých výsleších a obsah a formu jeho podání. Jelikož neshledaly prostor pro pochybnosti tom, že by rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatele nebyly zachovány, nelze jim vytýkat, že k psychickému stavu stěžovatele neprovedly znalecké dokazování, což potvrdil a řádně odůvodnil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí (viz bod 19 usnesení). Ústavní soud neshledal na úvahách obsažených v napadeném rozhodnutí vadu, která by měla být důvodem pro jeho kasační zásah.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2025

Zdeněk Kühn v. r.

předseda senátu