Zákon o občanských průkazech, přijatý dne 19. července 1948, stanoví pravidla pro vydávání a používání občanských průkazů v Československu. Cílem zákona je obecné potvrzování totožnosti osob prostřednictvím veřejné listiny, kterou je občanský průkaz. Klíčová ustanovení zahrnují definici občanského průkazu jako veřejné listiny osvědčující totožnost a případně další významné právní skutečnosti týkající se osoby, které průkaz patří. Zákon přiznává nárok na vydání občanského průkazu občanům Československa a osobám považovaným za občany dle platných předpisů, pokud dosáhli věku patnácti let, a přechodně i osobám trvale pobývajícím v republice, které nejsou zjištěnými cizími státními příslušníky. Občanský průkaz obsahuje dva oddíly: první se zaměřuje na zjištění totožnosti, zatímco druhý může zahrnovat osvědčení o československém státním občanství a další důležité právní skutečnosti. Platnost občanského průkazu je stanovena na deset let s možností prodloužení, a jeho vydávání je svěřeno okresním národním výborům. Úřední vzor občanského průkazu a detaily ohledně jeho vydávání upravuje ministerstvo vnitra ve spolupráci s dalšími ministerstvy. Zákon tak přináší významnou strukturu pro identifikaci obyvatel, čímž ovlivňuje administrativní a právní služby poskytované státem.