Zákon o odškodnění nemocí z povolání je právní úprava schválená 5. března 1947, která se zaměřuje na odškodňování nemocí vzniklých v důsledku pracovního výkonu. Hlavním cílem tohoto zákona je rozšířit platnost předpisů o úrazovém pojištění i na nemoci z povolání. Za nemoci z povolání jsou považovány specifické zdravotní stavy uvedené v seznamu přiloženém k zákonu, spojené s určitou profesí. Mezi klíčové ustanovení patří povinnost vyšetřujícího lékaře ohlásit podezření na nemoc z povolání a povinnost nositelů nemocenského a úrazového pojištění informovat o těchto případech. Pojištěnci mohou být poskytnuty různé formy kompenzace, včetně nemocenského ošetření nebo dočasného důchodu. Zákon také upravuje podmínky pro nárokování kompenzací ze strany postižených či pozůstalých. Seznam nemocí lze upravovat vládním nařízením. Tento právní předpis se dotýká zaměstnanců, kteří byli osvobozeni od povinnosti úrazového pojištění, a upravuje jejich nárok na odškodnění v případě pojistného plnění po 30. červnu 1932. Významně se tedy dotýká zaměstnanců vystavených riziku nemocí z povolání, a poskytuje právní rámec pro jejich ochranu a kompenzaci.