Zákon o úpravě pracovní doby v hornictví (Zákon č. 45/1947) byl přijat Ústavodárným Národním shromážděním republiky Československé dne 7. března 1947 a stanovuje konkrétní pracovní podmínky v hornickém sektoru. Hlavním cílem tohoto zákona je regulace pracovní doby zaměstnanců přímo zapojených do těžby uhlí, tuhy a rud, kde se stanoví pracovní týden na maximálně 46 hodin nebo ne více než 8 hodin za den, s výjimkou šestihodinové soboty (§ 1 odst. 1). Pro dělníky operující pod zemí se pracovní doba počítá od sjezdu prvého až po výjezd posledního dělníka téže směny (§ 1 odst. 2). Při nepříznivých pracovních podmínkách, jako je vysoká teplota nebo nedostatečné větrání, může být pracovní doba snížena na maximálně 7 hodin včetně času stráveného sjezdem a výjezdem (§ 1 odst. 3). Zákon také povoluje možnost prodloužení pracovní soboty na 8 hodin, avšak čtvrtá sobota v měsíci má být dnem odpočinku, což se rozhoduje na základě mimořádných hospodářských okolností (§ 2). Tato ustanovení se nevztahují na administrativní pracovníky a povrchové zaměstnance, kteří nejsou přímo zapojeni do těžebních činností (§ 3). Legalizací pracovních podmínek má zákon významný dopad na zlepšení pracovních standardů a ochranu zaměstnanců v náročném hornickém prostředí. Zákon vstoupil v platnost dnem jeho vyhlášení a jeho provádění je zodpovědností ministrů sociální péče a průmyslu.